Tento text přepsal John R.H. Penner z malé brožury, zakoupené v jednom antikvariátu za 2,50 dolaru. Jedinou identifikací knihy bylo jméno jejího původního majitele (Arthur Daine) a datum 29. dubna 1978. Kniha se zdá být mnohem starší, byla vytvořena na psacím stroji, potom kopírována a svázána. Jediným dalším významným rysem brožury je, že obsahuje kopie ...
Byl jsem fascinován popisem
Niagarských vodopádů své fantazii jsem představoval velké kolo poháněné vodopádem. Při
–. svém novém domově jsem připadal jako vězeň, dívající zamřížovaným oknem na
cizí lidi.
Ve školní třídě jsme měli několik mechanických modelů, které zajímaly obrátily moji po
zornost vodním turbinám. Stroj byl nádherně na
třen načerveno načerno. Zkonstruoval jsem jich mnoho velkým potěšením jsem díval,
jak pracují. Nedlouho předtím jsem byl přes noc pohřben staré
kapli nepřístupných horách, která byla navštěvována pouze jednou roka. Moje metoda byla velice jednodu
chá. Dal jemný pohlavek tvář, byl jediný tělesný trest,
jaký jsem něho kdy dostal, ale téměř cítím dodnes.
Jeden podnikavý mladý obchodník zorganizoval hasičský sbor. Byl jsem prakticky vyobcován společnosti, dokud nestalo něco, vykou
pilo očích komunity. jedno odpoledne bylo připraveno oficiální cvičení stříkačka byla
převezena řece. Moje ostýchavost byla tak veliká, bych raději stál tváří tvář řvoucímu lvu, než někte
rému těch městských hejsků, kteří procházeli pod mým oknem. třicet let později byly
mé myšlenky realizovány Niagaře podivoval nad nepochopitelnou záhadou lidské mysli. Profesoři experti marně pokoušeli závadu
najít.
Tam stala nehoda, dalších několika letech při pouhém pomyšlení tuhla žilách
krev. Byla druhá příhoda kostele. Byla zakoupena nová hasičská
stříkačka, opatřeny uniformy vycvičeno mužstvo pro službu přehlídky.
Po přestěhování města jsem navštěvoval čtyřletou tak zvanou Normální školu, která mě
měla připravit studium univerzitě nebo reálném gymnáziu. Tímto způsobem jsem jich chytil, kolik jsem chtěl. Veškeré obyvatelstvo městečka nahrnulo břeh, aby bylo svědkem této
velké podívané.
Mimo jiné jsem stal šampionem zemi jako chytač vran.
Ve městě žila jedna bohatá dáma, dobrá, ale velmi okázalá žena, která chodívala kostela
úžasně namalovaná oblečená nádherných šatů dlouhou vlečkou. Chytil jsem pěkný párek ptáků svým kamarádem
jsem vracel domů.
Během několika minut nás začaly pronásledovat brzy nás obklopily. Legrace pokračovala, dokud
jsem nedostal ránu zezadu hlavy, jsem upadl. Ale nejtěžší zkoušku jsem
musel podstoupit neděli, kdy jsem musel obléci svátečního obleku jít bohoslužbu. Ale jednou přihodilo
něco, přimělo, abych respektoval. Byl jsem nošen ra
menou stal jsem hrdinou dne.
Řekl jsem svému strýci, pojedu Ameriky tento plán uskutečním. Šel jsem lesa, skryl křoví napodoboval hlasy ptáků. Potom zle útočily. Můj otec byl sinalý zlostí. Fiasko bylo úplné, když jsem scéně objevil já. Když jsme vycházeli lesa, shromáždily tisíce vran dělaly strašný rámus. Obvykle jsem dostal několik
odpovědí krátkou chvíli vrána zatřepetala křídly vlétla křoví poblíž mě. Moje znalost mechanismu byla nulová
a rovněž jsem nevěděl nic tlaku vzduchu, ale instinktivně jsem cítil, problém bude sací ha
dici zjistil jsem, splasklá.
Udělal jsem všechny možné vynálezy vymyšlenosti, ale mezi nimi byl nejlepší samostříl. Byl jsem přinucen
tyto dva ptáky propustit byl jsem rád, jsem mohl připojit svému příteli, který nalezl
úkryt jeskyni. Potom jenom
stačilo hodit kousek lepenky, abych odvrátil její pozornost, vyskočit chytit dřív, než stačila
vymanit porostu. Jednou neděli jsem
právě skončil zvonění zvonici hnal dveří, když tato velká dáma vyplouvala ven sko
čil přímo její vlečku. Bylo slyšet hlasitý zvuk, jako když trhá látka, znělo jako salva
z mušket. Když jsem vnořil řeky rozevřel ji, voda začala hnát do
pumpy nemálo nedělních šatů bylo postříkáno. Byla hrozná zku
šenost, ale tahle byla ještě horší. Když byly zakončeny všechny projevy ceremonie, byl vydán příkaz pumpo
vání vody, ale ústí hadice nevypadla ani kapka. Jak neobyčejný byl můj život, může ilustrovat následující příhoda.vracelo zpět bojové formaci tak dokonalé, zahanbilo eskadru nejlepších letců dnešních
dnů. Archimedes, běžící nahý ulicemi Syrakus křičící
z plna hrdla „Heuréká“, nemohl mít větší radost než jsem měl chvíli já. Můj strýc neměl po
chopení pro tento druh zábavy několikrát pokáral. Během tohoto období mé
chlapecké úsilí, hrdinské činy nesnáze pokračovaly. Úžas rozpaky, které následovaly byly
nepopsatelné
