Tento text přepsal John R.H. Penner z malé brožury, zakoupené v jednom antikvariátu za 2,50 dolaru. Jedinou identifikací knihy bylo jméno jejího původního majitele (Arthur Daine) a datum 29. dubna 1978. Kniha se zdá být mnohem starší, byla vytvořena na psacím stroji, potom kopírována a svázána. Jediným dalším významným rysem brožury je, že obsahuje kopie ...
Stroj byl nádherně na
třen načerveno načerno.
Tam stala nehoda, dalších několika letech při pouhém pomyšlení tuhla žilách
krev.
Jeden podnikavý mladý obchodník zorganizoval hasičský sbor. Byla zakoupena nová hasičská
stříkačka, opatřeny uniformy vycvičeno mužstvo pro službu přehlídky.
Ve školní třídě jsme měli několik mechanických modelů, které zajímaly obrátily moji po
zornost vodním turbinám.
Po přestěhování města jsem navštěvoval čtyřletou tak zvanou Normální školu, která mě
měla připravit studium univerzitě nebo reálném gymnáziu. Fiasko bylo úplné, když jsem scéně objevil já. Ale jednou přihodilo
něco, přimělo, abych respektoval.
Během několika minut nás začaly pronásledovat brzy nás obklopily.vracelo zpět bojové formaci tak dokonalé, zahanbilo eskadru nejlepších letců dnešních
dnů.
Řekl jsem svému strýci, pojedu Ameriky tento plán uskutečním. Můj strýc neměl po
chopení pro tento druh zábavy několikrát pokáral. jedno odpoledne bylo připraveno oficiální cvičení stříkačka byla
převezena řece. Jednou neděli jsem
právě skončil zvonění zvonici hnal dveří, když tato velká dáma vyplouvala ven sko
čil přímo její vlečku. Moje metoda byla velice jednodu
chá.
Udělal jsem všechny možné vynálezy vymyšlenosti, ale mezi nimi byl nejlepší samostříl. Když byly zakončeny všechny projevy ceremonie, byl vydán příkaz pumpo
vání vody, ale ústí hadice nevypadla ani kapka. Archimedes, běžící nahý ulicemi Syrakus křičící
z plna hrdla „Heuréká“, nemohl mít větší radost než jsem měl chvíli já. Legrace pokračovala, dokud
jsem nedostal ránu zezadu hlavy, jsem upadl. Když jsem vnořil řeky rozevřel ji, voda začala hnát do
pumpy nemálo nedělních šatů bylo postříkáno. Chytil jsem pěkný párek ptáků svým kamarádem
jsem vracel domů. Potom zle útočily. Profesoři experti marně pokoušeli závadu
najít. Potom jenom
stačilo hodit kousek lepenky, abych odvrátil její pozornost, vyskočit chytit dřív, než stačila
vymanit porostu. Moje znalost mechanismu byla nulová
a rovněž jsem nevěděl nic tlaku vzduchu, ale instinktivně jsem cítil, problém bude sací ha
dici zjistil jsem, splasklá. Tímto způsobem jsem jich chytil, kolik jsem chtěl. Byl jsem fascinován popisem
Niagarských vodopádů své fantazii jsem představoval velké kolo poháněné vodopádem. Byl jsem přinucen
tyto dva ptáky propustit byl jsem rád, jsem mohl připojit svému příteli, který nalezl
úkryt jeskyni. Během tohoto období mé
chlapecké úsilí, hrdinské činy nesnáze pokračovaly. Jak neobyčejný byl můj život, může ilustrovat následující příhoda. Veškeré obyvatelstvo městečka nahrnulo břeh, aby bylo svědkem této
velké podívané. Šel jsem lesa, skryl křoví napodoboval hlasy ptáků. Při
–. Ale nejtěžší zkoušku jsem
musel podstoupit neděli, kdy jsem musel obléci svátečního obleku jít bohoslužbu. Byla druhá příhoda kostele. Moje ostýchavost byla tak veliká, bych raději stál tváří tvář řvoucímu lvu, než někte
rému těch městských hejsků, kteří procházeli pod mým oknem. Úžas rozpaky, které následovaly byly
nepopsatelné. Když jsme vycházeli lesa, shromáždily tisíce vran dělaly strašný rámus. svém novém domově jsem připadal jako vězeň, dívající zamřížovaným oknem na
cizí lidi. Byl jsem nošen ra
menou stal jsem hrdinou dne. Zkonstruoval jsem jich mnoho velkým potěšením jsem díval,
jak pracují. Nedlouho předtím jsem byl přes noc pohřben staré
kapli nepřístupných horách, která byla navštěvována pouze jednou roka.
Ve městě žila jedna bohatá dáma, dobrá, ale velmi okázalá žena, která chodívala kostela
úžasně namalovaná oblečená nádherných šatů dlouhou vlečkou. Byla hrozná zku
šenost, ale tahle byla ještě horší. Obvykle jsem dostal několik
odpovědí krátkou chvíli vrána zatřepetala křídly vlétla křoví poblíž mě.
Mimo jiné jsem stal šampionem zemi jako chytač vran. Byl jsem prakticky vyobcován společnosti, dokud nestalo něco, vykou
pilo očích komunity. třicet let později byly
mé myšlenky realizovány Niagaře podivoval nad nepochopitelnou záhadou lidské mysli. Bylo slyšet hlasitý zvuk, jako když trhá látka, znělo jako salva
z mušket. Dal jemný pohlavek tvář, byl jediný tělesný trest,
jaký jsem něho kdy dostal, ale téměř cítím dodnes. Můj otec byl sinalý zlostí
