Tento text přepsal John R.H. Penner z malé brožury, zakoupené v jednom antikvariátu za 2,50 dolaru. Jedinou identifikací knihy bylo jméno jejího původního majitele (Arthur Daine) a datum 29. dubna 1978. Kniha se zdá být mnohem starší, byla vytvořena na psacím stroji, potom kopírována a svázána. Jediným dalším významným rysem brožury je, že obsahuje kopie ...
Ale nejtěžší zkoušku jsem
musel podstoupit neděli, kdy jsem musel obléci svátečního obleku jít bohoslužbu. Nedlouho předtím jsem byl přes noc pohřben staré
kapli nepřístupných horách, která byla navštěvována pouze jednou roka. Stroj byl nádherně na
třen načerveno načerno. Byla hrozná zku
šenost, ale tahle byla ještě horší. Obvykle jsem dostal několik
odpovědí krátkou chvíli vrána zatřepetala křídly vlétla křoví poblíž mě. Můj strýc neměl po
chopení pro tento druh zábavy několikrát pokáral. Veškeré obyvatelstvo městečka nahrnulo břeh, aby bylo svědkem této
velké podívané.
Mimo jiné jsem stal šampionem zemi jako chytač vran.
Ve školní třídě jsme měli několik mechanických modelů, které zajímaly obrátily moji po
zornost vodním turbinám. Bylo slyšet hlasitý zvuk, jako když trhá látka, znělo jako salva
z mušket. Jak neobyčejný byl můj život, může ilustrovat následující příhoda.
Během několika minut nás začaly pronásledovat brzy nás obklopily. Když jsme vycházeli lesa, shromáždily tisíce vran dělaly strašný rámus. Ale jednou přihodilo
něco, přimělo, abych respektoval. Fiasko bylo úplné, když jsem scéně objevil já. Potom jenom
stačilo hodit kousek lepenky, abych odvrátil její pozornost, vyskočit chytit dřív, než stačila
vymanit porostu. Tímto způsobem jsem jich chytil, kolik jsem chtěl. Moje znalost mechanismu byla nulová
a rovněž jsem nevěděl nic tlaku vzduchu, ale instinktivně jsem cítil, problém bude sací ha
dici zjistil jsem, splasklá. Byl jsem nošen ra
menou stal jsem hrdinou dne. Moje ostýchavost byla tak veliká, bych raději stál tváří tvář řvoucímu lvu, než někte
rému těch městských hejsků, kteří procházeli pod mým oknem.
Jeden podnikavý mladý obchodník zorganizoval hasičský sbor. třicet let později byly
mé myšlenky realizovány Niagaře podivoval nad nepochopitelnou záhadou lidské mysli.
Ve městě žila jedna bohatá dáma, dobrá, ale velmi okázalá žena, která chodívala kostela
úžasně namalovaná oblečená nádherných šatů dlouhou vlečkou. Profesoři experti marně pokoušeli závadu
najít. Zkonstruoval jsem jich mnoho velkým potěšením jsem díval,
jak pracují. jedno odpoledne bylo připraveno oficiální cvičení stříkačka byla
převezena řece. Byl jsem prakticky vyobcován společnosti, dokud nestalo něco, vykou
pilo očích komunity. Když byly zakončeny všechny projevy ceremonie, byl vydán příkaz pumpo
vání vody, ale ústí hadice nevypadla ani kapka. Úžas rozpaky, které následovaly byly
nepopsatelné. svém novém domově jsem připadal jako vězeň, dívající zamřížovaným oknem na
cizí lidi.
Po přestěhování města jsem navštěvoval čtyřletou tak zvanou Normální školu, která mě
měla připravit studium univerzitě nebo reálném gymnáziu. Byla zakoupena nová hasičská
stříkačka, opatřeny uniformy vycvičeno mužstvo pro službu přehlídky.
Řekl jsem svému strýci, pojedu Ameriky tento plán uskutečním. Chytil jsem pěkný párek ptáků svým kamarádem
jsem vracel domů.vracelo zpět bojové formaci tak dokonalé, zahanbilo eskadru nejlepších letců dnešních
dnů. Dal jemný pohlavek tvář, byl jediný tělesný trest,
jaký jsem něho kdy dostal, ale téměř cítím dodnes. Když jsem vnořil řeky rozevřel ji, voda začala hnát do
pumpy nemálo nedělních šatů bylo postříkáno. Potom zle útočily. Šel jsem lesa, skryl křoví napodoboval hlasy ptáků. Byl jsem fascinován popisem
Niagarských vodopádů své fantazii jsem představoval velké kolo poháněné vodopádem. Moje metoda byla velice jednodu
chá.
Tam stala nehoda, dalších několika letech při pouhém pomyšlení tuhla žilách
krev. Byla druhá příhoda kostele.
Udělal jsem všechny možné vynálezy vymyšlenosti, ale mezi nimi byl nejlepší samostříl. Archimedes, běžící nahý ulicemi Syrakus křičící
z plna hrdla „Heuréká“, nemohl mít větší radost než jsem měl chvíli já. Během tohoto období mé
chlapecké úsilí, hrdinské činy nesnáze pokračovaly. Můj otec byl sinalý zlostí. Jednou neděli jsem
právě skončil zvonění zvonici hnal dveří, když tato velká dáma vyplouvala ven sko
čil přímo její vlečku. Při
–. Byl jsem přinucen
tyto dva ptáky propustit byl jsem rád, jsem mohl připojit svému příteli, který nalezl
úkryt jeskyni. Legrace pokračovala, dokud
jsem nedostal ránu zezadu hlavy, jsem upadl
