Tento text přepsal John R.H. Penner z malé brožury, zakoupené v jednom antikvariátu za 2,50 dolaru. Jedinou identifikací knihy bylo jméno jejího původního majitele (Arthur Daine) a datum 29. dubna 1978. Kniha se zdá být mnohem starší, byla vytvořena na psacím stroji, potom kopírována a svázána. Jediným dalším významným rysem brožury je, že obsahuje kopie ...
Můj strýc neměl po
chopení pro tento druh zábavy několikrát pokáral. Zkonstruoval jsem jich mnoho velkým potěšením jsem díval,
jak pracují. Byl jsem fascinován popisem
Niagarských vodopádů své fantazii jsem představoval velké kolo poháněné vodopádem. jedno odpoledne bylo připraveno oficiální cvičení stříkačka byla
převezena řece. Obvykle jsem dostal několik
odpovědí krátkou chvíli vrána zatřepetala křídly vlétla křoví poblíž mě. třicet let později byly
mé myšlenky realizovány Niagaře podivoval nad nepochopitelnou záhadou lidské mysli. Nedlouho předtím jsem byl přes noc pohřben staré
kapli nepřístupných horách, která byla navštěvována pouze jednou roka. Moje ostýchavost byla tak veliká, bych raději stál tváří tvář řvoucímu lvu, než někte
rému těch městských hejsků, kteří procházeli pod mým oknem.
Po přestěhování města jsem navštěvoval čtyřletou tak zvanou Normální školu, která mě
měla připravit studium univerzitě nebo reálném gymnáziu.
Během několika minut nás začaly pronásledovat brzy nás obklopily. Můj otec byl sinalý zlostí. Moje metoda byla velice jednodu
chá. Fiasko bylo úplné, když jsem scéně objevil já.
Ve školní třídě jsme měli několik mechanických modelů, které zajímaly obrátily moji po
zornost vodním turbinám. Byl jsem prakticky vyobcován společnosti, dokud nestalo něco, vykou
pilo očích komunity. Profesoři experti marně pokoušeli závadu
najít. Potom zle útočily.
Tam stala nehoda, dalších několika letech při pouhém pomyšlení tuhla žilách
krev. Když jsem vnořil řeky rozevřel ji, voda začala hnát do
pumpy nemálo nedělních šatů bylo postříkáno. Dal jemný pohlavek tvář, byl jediný tělesný trest,
jaký jsem něho kdy dostal, ale téměř cítím dodnes. Legrace pokračovala, dokud
jsem nedostal ránu zezadu hlavy, jsem upadl. Moje znalost mechanismu byla nulová
a rovněž jsem nevěděl nic tlaku vzduchu, ale instinktivně jsem cítil, problém bude sací ha
dici zjistil jsem, splasklá. Tímto způsobem jsem jich chytil, kolik jsem chtěl. Při
–. Jednou neděli jsem
právě skončil zvonění zvonici hnal dveří, když tato velká dáma vyplouvala ven sko
čil přímo její vlečku. Během tohoto období mé
chlapecké úsilí, hrdinské činy nesnáze pokračovaly. Jak neobyčejný byl můj život, může ilustrovat následující příhoda. Když byly zakončeny všechny projevy ceremonie, byl vydán příkaz pumpo
vání vody, ale ústí hadice nevypadla ani kapka. Úžas rozpaky, které následovaly byly
nepopsatelné. Stroj byl nádherně na
třen načerveno načerno.
Ve městě žila jedna bohatá dáma, dobrá, ale velmi okázalá žena, která chodívala kostela
úžasně namalovaná oblečená nádherných šatů dlouhou vlečkou. Chytil jsem pěkný párek ptáků svým kamarádem
jsem vracel domů. Bylo slyšet hlasitý zvuk, jako když trhá látka, znělo jako salva
z mušket. Byla zakoupena nová hasičská
stříkačka, opatřeny uniformy vycvičeno mužstvo pro službu přehlídky. svém novém domově jsem připadal jako vězeň, dívající zamřížovaným oknem na
cizí lidi. Byla druhá příhoda kostele.
Jeden podnikavý mladý obchodník zorganizoval hasičský sbor.
Udělal jsem všechny možné vynálezy vymyšlenosti, ale mezi nimi byl nejlepší samostříl.vracelo zpět bojové formaci tak dokonalé, zahanbilo eskadru nejlepších letců dnešních
dnů. Šel jsem lesa, skryl křoví napodoboval hlasy ptáků. Byla hrozná zku
šenost, ale tahle byla ještě horší. Archimedes, běžící nahý ulicemi Syrakus křičící
z plna hrdla „Heuréká“, nemohl mít větší radost než jsem měl chvíli já. Ale jednou přihodilo
něco, přimělo, abych respektoval.
Mimo jiné jsem stal šampionem zemi jako chytač vran. Byl jsem nošen ra
menou stal jsem hrdinou dne. Byl jsem přinucen
tyto dva ptáky propustit byl jsem rád, jsem mohl připojit svému příteli, který nalezl
úkryt jeskyni. Veškeré obyvatelstvo městečka nahrnulo břeh, aby bylo svědkem této
velké podívané. Ale nejtěžší zkoušku jsem
musel podstoupit neděli, kdy jsem musel obléci svátečního obleku jít bohoslužbu. Potom jenom
stačilo hodit kousek lepenky, abych odvrátil její pozornost, vyskočit chytit dřív, než stačila
vymanit porostu. Když jsme vycházeli lesa, shromáždily tisíce vran dělaly strašný rámus.
Řekl jsem svému strýci, pojedu Ameriky tento plán uskutečním
