Změna intenzity tónu ve
sluchátku byla nad místem poruchy oproti optické indikaci výraznější. Proto jsem zkusil použít této metody ještě starou lokační sadu, jejíž
přijímač indikuje přijímaný signál sluchátek (viz obr. Porucha číslo 7
Izolační odpor nejhorší žíly vůči stínění měl této poruchy hodnotu 0,04 MΩ.
Hodnota izolačního odporu stínění vůči zemi byla 0,20 MΩ. Vypočtená
vzdálenost 1,043 vycházela blízko spojky uvedené dokumentaci. tomto místě jsem zkusil ještě jednou pomocí induktivní metody
nejasného minima zaměřit poruchu. Po
vykopání označeného místa byla nalezena porucha, jejíž příčinou byla zateklá spojka
(obr.39).38 Zateklá spojka Obr.7. 8. místě spojky
však nebyl nalezen žádný označník ani marker. 8.07).39 Detail vody spojce
.
Cestou zpět jsem tedy zvolil poloviční vzdálenost zabodávání.73
8.1. Pravděpodobně
bych tak místo poruchy našel tímto přijímačem bez předchozího označení. přibližně padesátimetrovém úseku
(25 každou stranu předpokládaného místa spojky) byla provedena přesná
lokalizace poruchy. jednom místě ve
vymezeném úseku nakonec šipka přijímači ustálila, avšak necelý metr dál už
bylo ustálení. Tento předpoklad potvrdil.38 8. Chyba náměru TDR nebyla důvodu
délky kabelu (3,485 km) relativně ještě vysokému izolačnímu odporu viditelná, proto
bylo provedeno předběžné zaměření můstkem, Murrayovo metodou. Metodou krokového napětí jsem však poruchu
při procházení vytýčené trasy, kdy jsem zabodával A-rám každý metr, také nenalezl. Nejprve jsem zvolil metodu nejasného minima, protože jsem
vzhledem vysokému odporu předpokládal, nalezení poruchy touto metodou bude
neúspěšné. 6.
Obr.
Většina žil však měla menší pokles jejich izolační odpor byl větší než MΩ. Provoz zařízení využívající
metalické čtyřky tak byl ovlivňován hučením. Změnu magnetického pole jsem pak displeji
přijímače zaznamenal, ale kdybych neměl místo označené, tak bych toho nevšiml a
místo bych přešel. 8
