Cílem je nám světelná pohoda prostředí. Je to vysoko situovanýcíl: narozdíl od osvětlení prostoru (naplnění prostorusvětlem) chceme záměrně vytvářet světelné klima prostoru. Protose světelný návrh v architektonickém pojetí velmi podstatněliší svým kvalitativním charakterem od světelně technickéhonávrhu přibližně soudobého pojetí (reprezentovaný zbytečněčasto citovanou ČSN 36 0046) s typickým kvantitativním charakterem.Neupíráme technikům úsilí o dobrý světelný prostor, protožejejich úsilí vyvolalo odezvu v architektech.
Rozlišujeme také pole zorné jakožto část prostoru,
kterou obsáhneme pohledem dálky nehybným okem, pole
obzíťaeé, jakožto část prostoru, kterou zrakově obsáhneme
pohybujícím okem bez otáčení hlavy.
Zbytek pole nazýváme zorným polem periferním, jeho střední
část pak zorným polem ostrého vidění rozevřeností 30°
od osy tak zvaný zorný kužel užším slova smyslu,
Tento kužel zejména uplatňuje architektuře tam, kde
nejde vidění malých detailů. Karel Čapek svém popisu cesty Španěl humorně
grotesknost těchto poloh popsal slovem obrazem.pozorovaným (fixačním) bodem.
Pro hodnocení architektonických prostorů stránce
vizuální třeba uvědomit prostorový stav pozorujícího
člověka. tomto poli leží zóna detailního vidění (tzv,
foveální zorné pole rozevřeností cca 0,75° osy). Pomineme-li celou škálu poloh (včetně poloh jo-
gistických například), které člověk může zaujmout při své
rekreaci, při odpočinku nebo při zvláštních pracích po
loze ležmo apod. binokulární zorné pole rozevře-
ností osy obě strany, tedy celkovou rozevře-
ností 120°. Hledění
nahoru své psychologické důsledky navazující samozřej
mě zmíněné obtíže fyzické: hledění nahoru zření
otroka pánovi, hledění nebes bylo již bibli odsou
zeno jako opovážlivé takový impertinentní pozorovatel
byl, jak známo, strašlivě ztrestán božím poslem vlaštov
kou. Zhruba lze konstatovat, zvednutí hlavy ve
svislé rovině 45° nad horizont nečiní člověku potíže,
lze zvedat hlavu zdvižení zorného paprsku úhlu 60°
nad horizont;to však prakticky mezná poloha. Zde je
-. Celkové orientaci člověka
v prostoru slouží tzv., zůstane nám jako základní postoj člověka
vnímajícího architektonický spektákl pozorovatel hrudí
a hlavou vzpřímenou, hledící vodorovně vpřed, Počítáme-li
s možností pohybu hlavy (do stran, kýváním nahoru dolů),
zvětšuje samozřejmě zorné pole, které ovšem zde
své meze
