Což ovšem znamenalo další výrazné zvyšování velikosti klíčových komponentů, tedy
především transformátorových měničů, míry, výrobního závodu nešlo údajně
vůbec odvézt. transformátorových průchodek, což jsou laicky
řečeno nevodivé, obvykle keramické, „trubky“ (odborníci prominou), které mají bezpečně vyvést
proud prostoru transformátoru beze ztrát nebezpečí pro okolí. Zároveň stejnosměrné
vedení stejnou vzdálenost zhruba třetinu menší ztráty než stejné vedení střídavým proudem. Ani pro 100 nejsou malé: jeden transformátor pro tento systém váží cca 800 tun
při délce zhruba metrů. Při přechodu 800 100 kV
například významně narostla nutná velikosti tzv. Tento
snímek ovšem není Číny, pochází francouzského Baixàs, kde končí zhruba kilometrů dlouhý
podzemní kabel, který zlepšuje možnosti výměny mezi francouzskou španělskou sítí.
Se zvyšováním napětí obecně velikost řady dílů neroste lineárně.Pohled nitra transformátorové stanice jednom konci dálkového stejnosměrného vedení.
Stejnosměrné vedení pak lze postavit jednodušeji levněji než vedení střídavého proudu: už
například proto, není zapotřebí přenášet tři fáze. Spojuje velkou vodní elektrárnu Siang-ťia-pa jihozápadní provincii Jün-nan se
Šanghají maximální přenosový výkon 6,4 GW.
Dnes jich světě stojí řádově desítky prakticky všechny jsou Číně. „ultra vysokého napětí“ (používá se
často anglická zkratka UHVDC), tedy nad 800 kilovoltů. Protože ovšem výhody většího
napětí jsou jasné (menší ztráty), postupně začaly rodit sítě tzv. let 150 kV).
Zvýšení napětí nepředstavovalo ovšem jen ekonomickou příležitost, ale technický problém.
Ano, musíte sice postavit drahé transformátorové stanice vedení spojuje pouze dva vybrané body a
nic jiného, ale nad určitou vzdálenost prostě jednoduše vyplatí. Protože dnes problém efektivně technicky vyřešený, volba mezi AC
(altering current, tedy střídavý proud) (direct current) vedením značné míry otázkou
„kupeckých počtů“.
Velká část bude pracovat napětím 800 kV, ale linka Sin-ťiangu nemá zůstat rozhodně jediná. 800 systému měly průchodky
.
Vývoj začal zhruba před deseti let, inženýři uvažovali využití ještě vyšších hladin napětí, například 1
200 kV. Velmi jednoduše řečeno, ušetří kabelech i
stožárech často třeba bojích těmi, kdo nechtějí „za humny“.
Renesance
Prvním projektem dodávkami stejnosměrného proudu větší vzdálenosti byl zhruba
stokilometrový podmořský kabel spojující švédský ostrov Gotland pevninou, který začal fungovat v
roce 1954. Pokud stavíte podmořský kabel, volba jasná při délkách nad kilometrů (hlavně
proto, ponořené vodiče střídavým proudem mají mnohem větší ztráty). Jak
již bylo řečeno, zvýšení napětí výrazně omezuje ztráty, tak 100 umožní ekonomicky výhodný
přenos ještě větší vzdálenosti. Dnes jich fungují necelé dvě desítky další se
chystají.
Hlavní nevýhodou tedy byly jsou náklady přeměnu stejnosměrného proudu jisté míry tím
spojené technické obtíže. staršího UHVDC vedení mluvilo přenosech vzdálenosti
maximálně kolem 000 kilometrů, vyšším napětím hranice měla posunout zhruba 000
km.
Rozhodně nešlo postavit vše „stejně, jen větší“, řekli čínští účastníci projektu serveru IEEE Spectrum. Ten pracoval napětím „jen“ 100 (od 70. Podle odborníků dnes zhruba
platí, nižší náklady vedení menší ztráty převáží nad nevýhodami případě vzdáleností 600 až
800 kilometrů. Země svou první UHVDC linku
zprovoznila roku 2010
