V této úvodní kapitole se pokusíme nastínit některé metodologické aspekty stavby fyziky a jejího začlenění do kontextu ostatní přírodovědy a vědeckého poznání vůbec. Tyto metodologické poznámky mohou být zajímavé např. pro studenty a zájemce nefyzikálních profesí, kteří si chtějí udělat ucelený obraz o fyzikálních aspektech zkoumání přírody.
Ještě názorněji lze představit tak, pohled oblohu libovolném směru vždy
ulpí povrchu některé hvězdy **). Tak požaduje kosmologický princip potvrzují současná
astronomická pozorování (především reliktového záření).Ullmann V. Při zkoumání vesmíru jako celku však třeba odhlédnout místních
nerovnoměrností rozložení hmoty; tyto menší struktury studuje astrofyzika. Zprůměrujeme-li hustotu
rozložení hmoty oblastech velkých rozměrů srovnání vzdálenostmi mezi galaxiemi kupami
galaxií (tj. atd.
Newtonovská kosmologie.
**) Fotometrický paradox vzniká jen předpokladu, hvězdy svítí nekonečně dlouhou dobu, jak tehdy
myslelo. Olbersův fotometrický paradox (paradox "temné oblohy") zformulovaný v
r.. Proto nabízelo
pokusit pochopit stejném základě strukturu vesmíru jako celku. Vesmír podle něj tvořen posloupností hierarchicky uspořádaných kosmických
soustav: hvězdy galaxie kupy galaxií .10.
Dále zde projevuje gravitační paradox spočívající tom, modelu vesmíru jako nekonečného
eukleidovského prostoru rovnoměrně zaplněného hmotou (hvězdami) gravitační potenciál stal
nekonečně velký. 19. Nyní zdá, tyto
koncepce ztratily aktuálnost ani nejsou souladu novými pozorovacími fakty potvrzujícími naopak oprávněnost
kosmologického principu. Avšak Newtonovská koncepce
vesmíru, která představuje nekonečný Eukleidovský prostor průměru rovnoměrně staticky
zaplněný hvězdami působícími sebe podle Newtonova gravitačního zákona, setkala s
nepřekonatelnými potížemi. Homogenně nekonečna rozložená hmota důsledku symetrie měla být v
rovnováze, protože libovolný hmotný element působí gravitační síly všech stran stejně jejich
http://astronuklfyzika.htm 11) [15.: Relativistická kosmologie
galaxií, kup galaxií. Statický vesmír. asi 108- 109 světelných let), bude takto "rozmazaná" hmota rozložena již prakticky
homogenně izotropně *).
Nejznámější tzv. Základním předpokladem,
domněle plynoucím astronomických pozorování, přitom byla statičnost vesmíru, podle něhož je
vesmír zaplněn "stálicemi" které jsou klidu (dnes víme, tento předpoklad vůbec neodpovídá
skutečnosti).2008 12:14:37]
.cz/Gravitace5-1. Tyto struktury však byly gravitačně nestabilní brzy rozpadaly.
*) Svého času diskutoval Lambertův-Charlierův model hierarchické struktury vesmíru, který měl odstranit
některé kosmologické paradoxy., přičemž při přechodu vyšší soustavě rychle klesá průměrná
hustota hmoty.. Vezme-li úvahu, hvězdy skutečnosti svítí konečnou dobu (~106-1010 let), fotometrický
paradox nevzniká ani nekonečném homogenním vesmíru. Pokud pak vesmír byl konečnou hmotnou soustavou, měla vlivem gravitace
veškerá hmota shluknout jednoho velkého kompaktního tělesa. století slavila klasická mechanika spolu Newtonovým gravitačním zákonem velké
úspěchy při vysvětlování všech mechanických gravitačních jevů nejen Zemi, ale umožnila
vysvětlit strukturu dynamiku našeho vesmírného okolí sluneční soustavy. Nepomůže zde předpoklad absorbce světla mezihvězdnou
látkou, protože absorbovanou energií konečný čas zahřála zářila termodynamické
rovnováze zářením hvězd.
V 18.1826, podle něhož obloha dne noci musela zářit oslnivě jasně jako povrch Slunce: v
každém prostorovém zorném úhlu totiž každý plošný element průměru obsahuje počet hvězd
úměrný čtverci vzdálenosti nás, přičemž intenzita světla odtud nepřímo úměrná rovněž čtverci
vzdálenosti
