V této úvodní kapitole se pokusíme nastínit některé metodologické aspekty stavby fyziky a jejího začlenění do kontextu ostatní přírodovědy a vědeckého poznání vůbec. Tyto metodologické poznámky mohou být zajímavé např. pro studenty a zájemce nefyzikálních profesí, kteří si chtějí udělat ucelený obraz o fyzikálních aspektech zkoumání přírody.
cz/Gravitace1-1. základě toho Aristoteles
vyhlásil koncepci "přirozených míst" "přirozených pohybů": přirozeným místem těžkých látek
(zeminy vody) "být dole", přirozené místo lehkých látek (ohně vzduchu) "nahoře". Astronomie a
filosofie vůbec (veškeré učení přírodě bylo tehdy součástí filosofie) dosáhla zvláště vysoké
úrovně období antické řecké kultury.
*) Filosofickou thezi, "podobné směřuje podobnému", vyslovil jíž Platón, který tak vysvětloval skutečnost, že
hmotná tělesa padají zemi. Země okolí) skládá jednotlivých sférických
vrstev: zemina, voda, vzduch, oheň. Odkaz starověkých myslitelů totiž natolik bohatý obsáhlý, mezi stovkami tisíci myšlenkami
a výroky (často vzájemně protichůdnými) lze najít takové, které se, víceméně náhodně, shodují závěry
moderní vědy. Toto učení bylo vrcholem antické naturfilosofie. Vyskytují senzační tvrzení využívání elektřiny
a atomové energie znalostech vzdáleného vesmíru starověkých civilizací. pádu těles zemi Aristoteles tvrdil, rychlost pádu tělesa úměrná jeho váze; tento
http://astronuklfyzika. Poznávání
toho, čemu dnes říkáme gravitace, bylo dříve spojeno ponejvíce astronomií.2008 12:14:00]
.
Co týče pohybu jako takového, Aristoteles učil, tělesa pohybují jen tehdy, když jsou
poháněna nějakou silou (vůz tažený oslem zastaví, když osel přestane táhnout). Vesmír (tj. Aristoteles vyšel ze
základních smyslových zkušeností pozemského života, těžká tělesa snaží padat dolů k
zemi, zatímco "lehké" objekty jako dým nebo oheň stoupají vzhůru. těchto tvrzení pak někdy vkládáme smysl, kterému jejich autoři asi velice podivili.
Rozvoj přírodních věd, především astronomie celkového světového názoru, dlouhou dobu
výrazně bohužel převážně negativně) ovlivnilo učení nejvýznamnějšího představitele řecké
filosofie Aristotela. Některé antické filosofické školy (reprezentované
Thalesem Miletským, Pythagorasem, Aristarchosem, Indii pak Arjabhátou) tehdy měly kupodivu
poměrně realistický obraz tvaru, rozmístění pohybu blízkých planet (včetně Země) kolem
Slunce *). Všechna nebeská tělesa jsou složena nejlehčí a
"nejdokonalejší" látky éteru vykonávají "dokonalý" rovnoměrný kruhový pohyb jakýchsi
sférách, jimiž jsou neseny. Těchto
přirozených míst dosahují tělesa svými "přirozenými pohyby", které trvají jen potud, než je
dosaženo přirozeného místa. Aristotelově pojetí tedy vesmír složen dvou diametrálně
odlišných částí: pozemské nebeské. Zemskou tíži
chápali jako naprostou samozřejmost přirozenou snahu předmětů padat dolů zemi.: Gravitace její místo fyzice
Gravitace vesmír starověku
V nejstarších dobách, před začátkem uvědomělého zkoumání přírody, lidé zřejmě gravitaci
nijak nepřemýšleli; byla natolik běžná všední, lidé zvykli nevšímali jí. Tato trvzení jsou však naprosto
nepodložená.10. Setrvačnost
Aristoteles neznal, protože neprováděl pokusy nedokázal dostatečně snížit nebo odmyslit si
tření. Všechny jiné pohyby jsou vynuceny vnější silou. Přirozeným pohybem zeminy vody klesat dolů, přirozeným
pohybem vzduchu ohně stoupání vzhůru *).htm 18) [15.
Tato koncepce spolu předpokladem, Vesmír jen jeden střed tíže, vedla Aristotela k
následujícímu obrazu světa: středu vesmíru stojí nehybná Země, níž shromáždila nejtěžší
hmota vesmíru zemina voda (Země složena zeminy vody nacházejících svém
přirozeném místě, takže klidu).Ullmann V.
*) Názory skutečnou úroveň starověké vědy někdy různí
