V knize je vyložena obecné theorie elektrických pohonů, jakož i některé části z řízení automatisovaných pohonů. Je určena jednak pro posluchače odborných škol specialisující se v oborech elektrické stroje, elektrické přístroje, elektrická zařízení, automatika a telemechanika, elektrická výzbroj letadel a motorových vozidel a pod., jednak pro inženýry a techniky, projektanty elektrických pohonů a všechny, kdož pracují v provozech, kde se používá elektrického pohonu.
\
2.ř
čili
kde
CjjfxUa, CeC
Ď=
2 tíR R
Předpokládáme-li zvláštním případě, moment statického odporu je
úměrný otáčkám (Ma= len), dostáváme
dí dí2 '
Dosadíme-li (411) máme
d20 ¿'j d20 30/^1 d0j
•, i'® <4U)
424
.
Při absolutně tvrdé charakteristice druhá složka rovna nule.
Z rovnice (408) plyne
, _CjwflUiL Ce^M
~ ~2nR~ n
M (410)
Q.
Je zřejmé, čím větší tvrdost mechanické charakteristiky poháněcího
motoru, tím menší chyba sledování. Druhá složka úměrná zatížení (statickému momentu) poháněcího
motoru závisí tvrdosti jeho mechanické charakteristiky.
K tomu musíme stanovit závislost (0X), kde Xjsou funkce
času.
Abychom mohli lépe posoudit vlastnosti servomechanismu, musíme ana
lysovat jeho funkci při přechodném stavu.
Vyjdeme známé pohybové rovnice elektrického pohonu
„ dco
M ~ďr
kdeco úhlová rychlost poháněcího motoru,
tin 2
" "3čt r
n otáčky poháněcího motoru (ot/min),
0 úhel natočení selsynu-přijimače; převod mezi motorem selsy-
nem klademe pro jednoduchost rovný jedné. Tato složka
nezávisí rychlosti otáčení vysilače značí vlastně úhlovou odchylku,
jež způsobena daným zatížením hřídeli stojícího motoru
