“
Spis Lomikovského, propagující „lesopolní** soustavu zemědělství, donu
til mnohé, aby přemýšleli použití nové methody.**
„A jak dokázal ?“
„Zeptejte ho! takový zeměvěd nic něho není nadarmo.půda drží kořenech, třeba naměřit kolem stromu čtverec straně dvou
aršinů, podél čáry třeba vykopat příkop široký hluboký asi tři čtvrti aršinu,
potom sklonit kmen nejvhodnější stranu, podle rozložení hlavních kořenů. Ještě půl století, když ruští vědci Dokučajev, Kostyčev
569
.
Avšak ani pozoruhodný úspěch vysazování lesů Trodoljubě, ani zřejmý
prospěch, který vzešel Velkém Anadole, nevedly poměrech tehdejšího za
ostalého, reakcionářského Ruska rozsáhlému rozšíření tohoto účinného způ
sobu boje suchem. Každý něho koná najednou čtverou povinnost. Pro snazší zasazení vykopá jáma ně
kolik veršků širší, než jsou kořeny, zalije nejvíce vodou; peň upevní
třemi kůly, aby vítr nemohl strom vyvrátit; jara třeba strom pilně zalévat
a dohlížet, aby kůly pevně přiléhaly pni, aby strom neviklal, neboť všechno
záleží tom, aby kořeny mohly klidu rychle zapustit země nové výhonky/*
Roku 1837 byl Lomikovskij svou práci vyznamenán zlatou medailí Spo
lečnosti pro zvelebování lesního hospodářství. Carští úředníci pod tlakem
veřejného mínění dokonce uvolnili nevelké prostředky pokusy ochrannými
lesy Velkém Anadole Mariupole. Les, kromě
toho, les patří, něho povinen dávat tolik tolik vláhy, hnojit spa
dalým listím, dávat tolik tolik stínu. právě tam mělo prověřit blahodárné působení methody
Lomikovského. Tak strom zcela vyvrátí zmrzlou půdou, která obepíná husté
kořeny podobě dvouaršinové krychle.
Jižní slunce pálilo nemilosrdně. Třikrát jako branou projeli stěnami lesa. Pak zase pruh pole, kolem hustý les znova právě tak mladý les zase
starý. „To všechno vyrostlo něho za
takových osm, deset let, jiných nevyroste ani dvacet.
Pak zkoumáme, které strany možno výhodněji podsekávat drobné kořeny
a podle toho nachýlíme kmen zemi kořen nadzdvihujeme stálého podseká-
vání kořenů. Neje
nom, zná půdu, nýbrž také ví, jakého sousedství čemu třeba, vedle kterého
obilí který strom.
O methodě Lomikovského tehdy mnoho mluvilo.
„Nuže, podívejte se, počínají jeho pozemky,** řekl Platonov; „vypadá tu
docela jinak. Žhavý vítr vysušoval poslední vláhu půdy,
spaloval osevy.** vskutku, kolem všech polí vysázen les stromy rovné jako
šípy, nimi druhý lesík, výše mlází, nimi starý les, jeden strom vyšší
druhého.
Tam stepí již rozkládala poušť.
Les měl zachránit step, chránit před zhoubným účinkem větru slunce. Země pukala vedrem, odsuzujíc pracovitého ruského zemědělce
k hladu záhubě. Když vůkol sucho, něho není sucho;
když kolem neúroda, něho není neúrody .
A vskutku, lesní porosty zabránily výsušným větrům přístupu stepi,
zmírnily účinek vedra. Gogol, který žil
nedaleko Lomikovského, druhém svazku „Mrtvých duší**, při popise vzorného
hospodářství statkáře Kostanžogla, vylíčil Lomikovského pod tímto jménem
