Velmi slibným směrem vydal roku 1809 britský vynálezce Humphry Davy,
když nechal elektrický proud procházet tenkým platinovým drátkem.
Američan John Wellington Starr použil roku 1845 místo platiny levný uhlík.
Komerční využití žárovek zajímalo velkopodnikatele vynálezce Hirama
Maxima. Aby žhavá vlákna Edisonovy lampy byla
trvanlivá hned nespálila, jsou zatavena balonech nejvzduchoprázdnějších.
Pokusy uhlíkem USA také zabýval německý hodinář Heinrich Göbel. Jeho zaměstnanci vymýšleli zlepšování, prodloužili životnost žárovky stovky
hodin vymysleli další praktická zlepšení. Uhlík pro vlákna získával z
bavlny roku 1880 získal britský patent. Jeho žárovka dokázala
svítit 220 hodin, což déle než budoucí Edisonova žárovka. Heinrich Göbel ale neměl
peníze patentové zařízení, tak žárovkami osvětloval pouze svoje hodinářství. Žárovka byla světě. Problémem žárovky této době zabývalo několik dalších vynálezců.10
Za vynálezce žárovky považován Thomas Alva Edison, není však pravda,
princip žárovky byl znám dříve, Edison jej ale dokázal dobře prodat. V
tutéž dobu žárovkami zabýval britský fyzik Joseph Swan. Roku 1854
sestrojil žárovku, níž žhavilo zuhelnatěné vlákno bambusu. Vysoká cena platiny však odrazovala běžného
použití. srovnání Göbelem slavil svůj úspěch
skoro okamžitě, získal své obdivovatele. Nedostatek
technického vzdělání nahrazoval bezhlavým experimentováním opisováním od
konkurence. Edison
ve všech žárovkách používal uhlíkové vlákno.
Až roku 1878 žárovkami začal zabývat Thomas Alva Edison. [6]
. Ten skoupil všechny dosavadní patenty roku 1878 založil firmu výrobu
žárovek. říjnu 1879 jeho žárovka vydržela svítit 13,5 hodiny tento skromný
výkon bývá paradoxně označován zrod nového věku, éry elektrického světla. třicet let
později Warren Rue platinový drátek zatavil skleněné trubičky vyčerpal ní
vzduch
