Nedostatek
technického vzdělání nahrazoval bezhlavým experimentováním opisováním od
konkurence. Aby žhavá vlákna Edisonovy lampy byla
trvanlivá hned nespálila, jsou zatavena balonech nejvzduchoprázdnějších. [6]
.
Pokusy uhlíkem USA také zabýval německý hodinář Heinrich Göbel. Heinrich Göbel ale neměl
peníze patentové zařízení, tak žárovkami osvětloval pouze svoje hodinářství. Vysoká cena platiny však odrazovala běžného
použití. Edison
ve všech žárovkách používal uhlíkové vlákno. Problémem žárovky této době zabývalo několik dalších vynálezců. Jeho zaměstnanci vymýšleli zlepšování, prodloužili životnost žárovky stovky
hodin vymysleli další praktická zlepšení. srovnání Göbelem slavil svůj úspěch
skoro okamžitě, získal své obdivovatele. Roku 1854
sestrojil žárovku, níž žhavilo zuhelnatěné vlákno bambusu. Jeho žárovka dokázala
svítit 220 hodin, což déle než budoucí Edisonova žárovka.10
Za vynálezce žárovky považován Thomas Alva Edison, není však pravda,
princip žárovky byl znám dříve, Edison jej ale dokázal dobře prodat.
Komerční využití žárovek zajímalo velkopodnikatele vynálezce Hirama
Maxima. Ten skoupil všechny dosavadní patenty roku 1878 založil firmu výrobu
žárovek. třicet let
později Warren Rue platinový drátek zatavil skleněné trubičky vyčerpal ní
vzduch. V
tutéž dobu žárovkami zabýval britský fyzik Joseph Swan. říjnu 1879 jeho žárovka vydržela svítit 13,5 hodiny tento skromný
výkon bývá paradoxně označován zrod nového věku, éry elektrického světla.
Američan John Wellington Starr použil roku 1845 místo platiny levný uhlík.
Velmi slibným směrem vydal roku 1809 britský vynálezce Humphry Davy,
když nechal elektrický proud procházet tenkým platinovým drátkem. Uhlík pro vlákna získával z
bavlny roku 1880 získal britský patent. Žárovka byla světě.
Až roku 1878 žárovkami začal zabývat Thomas Alva Edison
