Pokusy uhlíkem USA také zabýval německý hodinář Heinrich Göbel.
Komerční využití žárovek zajímalo velkopodnikatele vynálezce Hirama
Maxima. Edison
ve všech žárovkách používal uhlíkové vlákno. Vysoká cena platiny však odrazovala běžného
použití. Jeho žárovka dokázala
svítit 220 hodin, což déle než budoucí Edisonova žárovka. Jeho zaměstnanci vymýšleli zlepšování, prodloužili životnost žárovky stovky
hodin vymysleli další praktická zlepšení. Aby žhavá vlákna Edisonovy lampy byla
trvanlivá hned nespálila, jsou zatavena balonech nejvzduchoprázdnějších. Heinrich Göbel ale neměl
peníze patentové zařízení, tak žárovkami osvětloval pouze svoje hodinářství. Nedostatek
technického vzdělání nahrazoval bezhlavým experimentováním opisováním od
konkurence. Ten skoupil všechny dosavadní patenty roku 1878 založil firmu výrobu
žárovek. Žárovka byla světě. Roku 1854
sestrojil žárovku, níž žhavilo zuhelnatěné vlákno bambusu. [6]
. V
tutéž dobu žárovkami zabýval britský fyzik Joseph Swan. Problémem žárovky této době zabývalo několik dalších vynálezců.
Až roku 1878 žárovkami začal zabývat Thomas Alva Edison.
Velmi slibným směrem vydal roku 1809 britský vynálezce Humphry Davy,
když nechal elektrický proud procházet tenkým platinovým drátkem.
Američan John Wellington Starr použil roku 1845 místo platiny levný uhlík.10
Za vynálezce žárovky považován Thomas Alva Edison, není však pravda,
princip žárovky byl znám dříve, Edison jej ale dokázal dobře prodat. srovnání Göbelem slavil svůj úspěch
skoro okamžitě, získal své obdivovatele. Uhlík pro vlákna získával z
bavlny roku 1880 získal britský patent. říjnu 1879 jeho žárovka vydržela svítit 13,5 hodiny tento skromný
výkon bývá paradoxně označován zrod nového věku, éry elektrického světla. třicet let
později Warren Rue platinový drátek zatavil skleněné trubičky vyčerpal ní
vzduch
