Jeho žárovka dokázala
svítit 220 hodin, což déle než budoucí Edisonova žárovka.
Komerční využití žárovek zajímalo velkopodnikatele vynálezce Hirama
Maxima.
Pokusy uhlíkem USA také zabýval německý hodinář Heinrich Göbel.
Američan John Wellington Starr použil roku 1845 místo platiny levný uhlík. [6]
. Vysoká cena platiny však odrazovala běžného
použití. Ten skoupil všechny dosavadní patenty roku 1878 založil firmu výrobu
žárovek. Žárovka byla světě.
Až roku 1878 žárovkami začal zabývat Thomas Alva Edison. Aby žhavá vlákna Edisonovy lampy byla
trvanlivá hned nespálila, jsou zatavena balonech nejvzduchoprázdnějších. Heinrich Göbel ale neměl
peníze patentové zařízení, tak žárovkami osvětloval pouze svoje hodinářství.
Velmi slibným směrem vydal roku 1809 britský vynálezce Humphry Davy,
když nechal elektrický proud procházet tenkým platinovým drátkem. srovnání Göbelem slavil svůj úspěch
skoro okamžitě, získal své obdivovatele. Nedostatek
technického vzdělání nahrazoval bezhlavým experimentováním opisováním od
konkurence. Jeho zaměstnanci vymýšleli zlepšování, prodloužili životnost žárovky stovky
hodin vymysleli další praktická zlepšení. V
tutéž dobu žárovkami zabýval britský fyzik Joseph Swan. Edison
ve všech žárovkách používal uhlíkové vlákno. Problémem žárovky této době zabývalo několik dalších vynálezců. Uhlík pro vlákna získával z
bavlny roku 1880 získal britský patent.10
Za vynálezce žárovky považován Thomas Alva Edison, není však pravda,
princip žárovky byl znám dříve, Edison jej ale dokázal dobře prodat. třicet let
později Warren Rue platinový drátek zatavil skleněné trubičky vyčerpal ní
vzduch. říjnu 1879 jeho žárovka vydržela svítit 13,5 hodiny tento skromný
výkon bývá paradoxně označován zrod nového věku, éry elektrického světla. Roku 1854
sestrojil žárovku, níž žhavilo zuhelnatěné vlákno bambusu
