Cílem je nám světelná pohoda prostředí. Je to vysoko situovanýcíl: narozdíl od osvětlení prostoru (naplnění prostorusvětlem) chceme záměrně vytvářet světelné klima prostoru. Protose světelný návrh v architektonickém pojetí velmi podstatněliší svým kvalitativním charakterem od světelně technickéhonávrhu přibližně soudobého pojetí (reprezentovaný zbytečněčasto citovanou ČSN 36 0046) s typickým kvantitativním charakterem.Neupíráme technikům úsilí o dobrý světelný prostor, protožejejich úsilí vyvolalo odezvu v architektech.
V obecném případě rozložení jasu prostoru ne
rovnoměrné každému fixovanému směru pohledu bylo nut-
sem centrální části zorného pole (8,9), jak navrhuje i
Waldram výše popsané metodě.
Tyto nedostatky částečně řeší další metoda, které
je jas adaptace definován jako střední zvážený jas (podle
prostorových úhlů) zorného binokulárního pole při směru
pohledu vztahem:
kde jas elementárních plošek prostorových úhlech d«
vzhledem oku
_Q prostorový úhel binokulárního zorného pole cca 5
B. zřetelem reálnou zra
kovou činnost, kdy směr pohledu neustále kolísá kolem urči
té polohy dané funkčními požadavky nebo exponovaným pozoro
vacím stanovištěm, nebo spontánně přemístuje odpočin
kovém prostředí kolem horizontu, nutné uvažovat adap
tační hladině, která nejlépe vystihovala danou situaci. jas i-tého povrchu prostorovém úhlu AíO vzhle
dem oku pozorovatele
né přisuzovat jinou adaptační úroveň určenou převážně ja-
i n
ster
-.ném prostoru (viz ČSH 0000, heslo 312).
Z těchto úvah zřejmě vyplývá jak Waldramův návrh považovat
za jas adaptace hodnotu odpovídající vertikální intenzitě
osvětlení rovině oka pro daný poloprostor, tak návrh Mat-
•
vejeva Tochádzeho brát hodnotu jasu difúzní polokoule
(koule), která způsobí stejnou střední válcovou osvětlenost
jako daný prostor pro společenské místnosti. Obě hodnoty
lze sice snadno měřit realizovaných situací, avšak jejich
projektové stanovení velmi pracné neumožňuje, zvláště
v posledním případě, vystihnout adaptační hladinu zorného
pole při převažujících směrech pohledu
