Bylo mnů pojednou nevýslovně mdlo bolestná ta
.MAXIM GORKIJ:
— Jak říkají? pro nic nic jsem ptal. Seděli jsme mlčky
a třásli zimou. Šumot deště sléval se
s jejich pleskotem plul nad převrácenou loďkou jako
vzdech táhlý, nekonečný, těžký vzdech země, uražené a
znavené tím věčným střídáním jasného teplého léta chlad
ného, mlhavého vlhkého podzimu.. Ale nebyl
to stesk. těch slovech bylo příliš mnoho lhostejnosti, aby
mohla býti vykládána stesk. vnikaly proudy větru. bílé skvrně její
tváře zdály velikými, protože zvětšovaly modřiny pod
nimi. Bylo prosté zamyšlení se
člověka; zamyslil člověk, jak jen dovedl, zamyslil se
a dospěl známému vývodu, jejž také nahlas pronesl proti
němuž nemohl jsem říci ničeho, nechtěl-li jsem mluviti sá
proti sobě. zas promluvila Nataša, teptokr;
tiše zamyšleně. Nataša;
zkrátka odpověděla ona, hlasitě mlaskajíc. Bylo
tam těsno, vlhko, proraženým dnem sypaly nás drobné,
zimavé kapky deště. Pamatuji se, chtělo spát. Ona nehýbala nehybnost mlčení cítil
jsem víc víc budí mně strach před mojí sousedkou -
Chtělo promluviti ní, nevěděl jsem však, kde začít.
Objavši rukama kolena položivši bradu, dívala se
upřeně řeku, široko oči rozevřevši...
Pohlédl jsem srdce bolestně sevřelo* Po
hlédl jsem tmy předu zdálo mi, ironická tlama
mého osudu usmívá záhadně chladně . dno loďky bez ustání bil déšť jemný šumot jeho
přiváděl smutné myšlenky, vítr svištěl, zalétaje průlomu
dna, díru, níž třepetala nějaká tříška, třepetala a
vrzala neklidným, žalobným zvukem. Nataša
opřela zády stěnu loďky, skrčivši malý kotouč. vítr neustále vznášel
se nad pustým břehem vzpěněnou řekou, vznášel zpíval
unylé písně .
Místo pod loďkou postrádalo veškerého komfortu.
Ona začala sama: Proklatý život! jasně, výrazně,
s hlubokým přesvědčením tonu pronesla Nataša. Bylo viděti, člověk pomyslivší život pohléc
na sebe úplným klidem došel přesvědčení, proti
posměškům života nemá jiné záchrany než právě zdech
nout!<.
v Raděj zdechnout..
*
. zas jejích slovech nezvučela ani noi
žaloby.. Vlny řeky pleskaly
o břeh zvučely tak monotonně smutně, jakoby vyprávěly
o něčem nevýslovně beznadějném těžkém, jim už
do hnusu zprotivilo, něčem, čeho rády utekly a
o čem přece jen musí vyprávěti
