ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 94 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Bylo mnů pojednou nevýslovně mdlo bolestná ta­ . v Raděj zdechnout.. těch slovech bylo příliš mnoho lhostejnosti, aby mohla býti vykládána stesk. * .. Objavši rukama kolena položivši bradu, dívala se upřeně řeku, široko oči rozevřevši.. Ale nebyl to stesk. Bylo prosté zamyšlení se člověka; zamyslil člověk, jak jen dovedl, zamyslil se a dospěl známému vývodu, jejž také nahlas pronesl proti němuž nemohl jsem říci ničeho, nechtěl-li jsem mluviti sá proti sobě. Ona nehýbala nehybnost mlčení cítil jsem víc víc budí mně strach před mojí sousedkou - Chtělo promluviti ní, nevěděl jsem však, kde začít. Místo pod loďkou postrádalo veškerého komfortu. Nataša opřela zády stěnu loďky, skrčivši malý kotouč. dno loďky bez ustání bil déšť jemný šumot jeho přiváděl smutné myšlenky, vítr svištěl, zalétaje průlomu dna, díru, níž třepetala nějaká tříška, třepetala a vrzala neklidným, žalobným zvukem. vítr neustále vznášel se nad pustým břehem vzpěněnou řekou, vznášel zpíval unylé písně . vnikaly proudy větru.MAXIM GORKIJ: — Jak říkají? pro nic nic jsem ptal. Bylo tam těsno, vlhko, proraženým dnem sypaly nás drobné, zimavé kapky deště. Pamatuji se, chtělo spát. Šumot deště sléval se s jejich pleskotem plul nad převrácenou loďkou jako vzdech táhlý, nekonečný, těžký vzdech země, uražené a znavené tím věčným střídáním jasného teplého léta chlad­ ného, mlhavého vlhkého podzimu. Bylo viděti, člověk pomyslivší život pohléc na sebe úplným klidem došel přesvědčení, proti posměškům života nemá jiné záchrany než právě zdech­ nout!<.. zas jejích slovech nezvučela ani noi žaloby. Seděli jsme mlčky a třásli zimou. Pohlédl jsem srdce bolestně sevřelo* Po­ hlédl jsem tmy předu zdálo mi, ironická tlama mého osudu usmívá záhadně chladně . Nataša; zkrátka odpověděla ona, hlasitě mlaskajíc. zas promluvila Nataša, teptokr; tiše zamyšleně. bílé skvrně její tváře zdály velikými, protože zvětšovaly modřiny pod nimi. Ona začala sama: Proklatý život! jasně, výrazně, s hlubokým přesvědčením tonu pronesla Nataša. Vlny řeky pleskaly o břeh zvučely tak monotonně smutně, jakoby vyprávěly o něčem nevýslovně beznadějném těžkém, jim už do hnusu zprotivilo, něčem, čeho rády utekly a o čem přece jen musí vyprávěti.