dno loďky bez ustání bil déšť jemný šumot jeho
přiváděl smutné myšlenky, vítr svištěl, zalétaje průlomu
dna, díru, níž třepetala nějaká tříška, třepetala a
vrzala neklidným, žalobným zvukem.
v Raděj zdechnout.
Místo pod loďkou postrádalo veškerého komfortu.. Seděli jsme mlčky
a třásli zimou. zas promluvila Nataša, teptokr;
tiše zamyšleně. těch slovech bylo příliš mnoho lhostejnosti, aby
mohla býti vykládána stesk.. bílé skvrně její
tváře zdály velikými, protože zvětšovaly modřiny pod
nimi. Bylo prosté zamyšlení se
člověka; zamyslil člověk, jak jen dovedl, zamyslil se
a dospěl známému vývodu, jejž také nahlas pronesl proti
němuž nemohl jsem říci ničeho, nechtěl-li jsem mluviti sá
proti sobě. Bylo mnů pojednou nevýslovně mdlo bolestná ta
. vnikaly proudy větru. Ale nebyl
to stesk. Ona nehýbala nehybnost mlčení cítil
jsem víc víc budí mně strach před mojí sousedkou -
Chtělo promluviti ní, nevěděl jsem však, kde začít.. Pamatuji se, chtělo spát..MAXIM GORKIJ:
— Jak říkají? pro nic nic jsem ptal. Vlny řeky pleskaly
o břeh zvučely tak monotonně smutně, jakoby vyprávěly
o něčem nevýslovně beznadějném těžkém, jim už
do hnusu zprotivilo, něčem, čeho rády utekly a
o čem přece jen musí vyprávěti. Nataša
opřela zády stěnu loďky, skrčivši malý kotouč. Nataša;
zkrátka odpověděla ona, hlasitě mlaskajíc. vítr neustále vznášel
se nad pustým břehem vzpěněnou řekou, vznášel zpíval
unylé písně . Bylo viděti, člověk pomyslivší život pohléc
na sebe úplným klidem došel přesvědčení, proti
posměškům života nemá jiné záchrany než právě zdech
nout!<.. Šumot deště sléval se
s jejich pleskotem plul nad převrácenou loďkou jako
vzdech táhlý, nekonečný, těžký vzdech země, uražené a
znavené tím věčným střídáním jasného teplého léta chlad
ného, mlhavého vlhkého podzimu.
*
. zas jejích slovech nezvučela ani noi
žaloby. Bylo
tam těsno, vlhko, proraženým dnem sypaly nás drobné,
zimavé kapky deště.
Pohlédl jsem srdce bolestně sevřelo* Po
hlédl jsem tmy předu zdálo mi, ironická tlama
mého osudu usmívá záhadně chladně .
Objavši rukama kolena položivši bradu, dívala se
upřeně řeku, široko oči rozevřevši.
Ona začala sama: Proklatý život! jasně, výrazně,
s hlubokým přesvědčením tonu pronesla Nataša
