MAXIM GORKIJ:
— Jak říkají? pro nic nic jsem ptal. zas jejích slovech nezvučela ani noi
žaloby. těch slovech bylo příliš mnoho lhostejnosti, aby
mohla býti vykládána stesk. Seděli jsme mlčky
a třásli zimou.
Objavši rukama kolena položivši bradu, dívala se
upřeně řeku, široko oči rozevřevši. Nataša
opřela zády stěnu loďky, skrčivši malý kotouč. Bylo mnů pojednou nevýslovně mdlo bolestná ta
. Nataša;
zkrátka odpověděla ona, hlasitě mlaskajíc. zas promluvila Nataša, teptokr;
tiše zamyšleně. dno loďky bez ustání bil déšť jemný šumot jeho
přiváděl smutné myšlenky, vítr svištěl, zalétaje průlomu
dna, díru, níž třepetala nějaká tříška, třepetala a
vrzala neklidným, žalobným zvukem. Ona nehýbala nehybnost mlčení cítil
jsem víc víc budí mně strach před mojí sousedkou -
Chtělo promluviti ní, nevěděl jsem však, kde začít. Pamatuji se, chtělo spát. Bylo
tam těsno, vlhko, proraženým dnem sypaly nás drobné,
zimavé kapky deště. Bylo prosté zamyšlení se
člověka; zamyslil člověk, jak jen dovedl, zamyslil se
a dospěl známému vývodu, jejž také nahlas pronesl proti
němuž nemohl jsem říci ničeho, nechtěl-li jsem mluviti sá
proti sobě. vítr neustále vznášel
se nad pustým břehem vzpěněnou řekou, vznášel zpíval
unylé písně .. vnikaly proudy větru. bílé skvrně její
tváře zdály velikými, protože zvětšovaly modřiny pod
nimi.
Pohlédl jsem srdce bolestně sevřelo* Po
hlédl jsem tmy předu zdálo mi, ironická tlama
mého osudu usmívá záhadně chladně . Ale nebyl
to stesk..
Místo pod loďkou postrádalo veškerého komfortu. Vlny řeky pleskaly
o břeh zvučely tak monotonně smutně, jakoby vyprávěly
o něčem nevýslovně beznadějném těžkém, jim už
do hnusu zprotivilo, něčem, čeho rády utekly a
o čem přece jen musí vyprávěti...
v Raděj zdechnout..
Ona začala sama: Proklatý život! jasně, výrazně,
s hlubokým přesvědčením tonu pronesla Nataša.
*
. Šumot deště sléval se
s jejich pleskotem plul nad převrácenou loďkou jako
vzdech táhlý, nekonečný, těžký vzdech země, uražené a
znavené tím věčným střídáním jasného teplého léta chlad
ného, mlhavého vlhkého podzimu. Bylo viděti, člověk pomyslivší život pohléc
na sebe úplným klidem došel přesvědčení, proti
posměškům života nemá jiné záchrany než právě zdech
nout!<
