Bylo prosté zamyšlení se
člověka; zamyslil člověk, jak jen dovedl, zamyslil se
a dospěl známému vývodu, jejž také nahlas pronesl proti
němuž nemohl jsem říci ničeho, nechtěl-li jsem mluviti sá
proti sobě.
Objavši rukama kolena položivši bradu, dívala se
upřeně řeku, široko oči rozevřevši.
Místo pod loďkou postrádalo veškerého komfortu. Pamatuji se, chtělo spát. Seděli jsme mlčky
a třásli zimou.. dno loďky bez ustání bil déšť jemný šumot jeho
přiváděl smutné myšlenky, vítr svištěl, zalétaje průlomu
dna, díru, níž třepetala nějaká tříška, třepetala a
vrzala neklidným, žalobným zvukem. Nataša;
zkrátka odpověděla ona, hlasitě mlaskajíc. bílé skvrně její
tváře zdály velikými, protože zvětšovaly modřiny pod
nimi. zas promluvila Nataša, teptokr;
tiše zamyšleně. zas jejích slovech nezvučela ani noi
žaloby.
*
. Bylo viděti, člověk pomyslivší život pohléc
na sebe úplným klidem došel přesvědčení, proti
posměškům života nemá jiné záchrany než právě zdech
nout!<. těch slovech bylo příliš mnoho lhostejnosti, aby
mohla býti vykládána stesk. Ona nehýbala nehybnost mlčení cítil
jsem víc víc budí mně strach před mojí sousedkou -
Chtělo promluviti ní, nevěděl jsem však, kde začít. Bylo
tam těsno, vlhko, proraženým dnem sypaly nás drobné,
zimavé kapky deště. Bylo mnů pojednou nevýslovně mdlo bolestná ta
. Šumot deště sléval se
s jejich pleskotem plul nad převrácenou loďkou jako
vzdech táhlý, nekonečný, těžký vzdech země, uražené a
znavené tím věčným střídáním jasného teplého léta chlad
ného, mlhavého vlhkého podzimu..
Pohlédl jsem srdce bolestně sevřelo* Po
hlédl jsem tmy předu zdálo mi, ironická tlama
mého osudu usmívá záhadně chladně .
Ona začala sama: Proklatý život! jasně, výrazně,
s hlubokým přesvědčením tonu pronesla Nataša... vnikaly proudy větru. Vlny řeky pleskaly
o břeh zvučely tak monotonně smutně, jakoby vyprávěly
o něčem nevýslovně beznadějném těžkém, jim už
do hnusu zprotivilo, něčem, čeho rády utekly a
o čem přece jen musí vyprávěti. Nataša
opřela zády stěnu loďky, skrčivši malý kotouč.MAXIM GORKIJ:
— Jak říkají? pro nic nic jsem ptal. vítr neustále vznášel
se nad pustým břehem vzpěněnou řekou, vznášel zpíval
unylé písně . Ale nebyl
to stesk..
v Raděj zdechnout
