Bochník.
Nerozuměl jsem, tím míní proto jsem mlčel.ptala tiše moje pomocnice.. musíme odtud.
— Koš lahvemi.
..JEDNOU PODZIM 87
hloubán své podkopnické práce, jsem úplně zapomněl
na všechno ostatní, mimo to, môže býti boudě . Vážil jsem vždycky
dobrých myšlenek snažil užívati jich dle možnosti. Slunečník Železný
soudek všechno bylo nejedlé! Cítil jsem, moje na
děje hasnou. Tamhle převrácená loďka.
A šli jsme, lámajíce cestou kořisti nacpávajíce si
ta..
Nastával večer. Kam bychom šli?
Ona pátravě dívala tmy všechny strany. Vlny šuměly jaksi hlušeji než dřív déšť bub
noval prkna boudy zvučněji silněji.
žvýkal ..
Našel jsem zámek trhnuv jím, vytrhl jsem vším
všudy Moje pomocnice mžikem shýbla jako had
vklouzla otcvřevší čtyřhranný vchod boudy. Prázdné pytle.
Jak odtrhneme? radš ukruťme zámek. Ne
chceš tam?
— Třeba.. .
— Povídám, bouda podlahu? Jak má, darmo
dřeme. Déšť houstl, řeka řvala, odkudsi nesl nám táhlý,
jsměšný hvizd, jakoby někdo veliký nikoho nebojící
ízdal pozemský pořádek ten ošklivý podzimní večer
ta nás dva, hrdiny toho večera Srdce bolestně nylo od
bo hvizdotu, ale mně nevadilo, abych nejedl chtivě,
čem nezůstala mnou ani dívka, jež šla levici.
— podlahu nebo ne?. Odtamtud
zaslechl jsem její pochvalu: Chlapík!
Jediná maličká pochvala ženy dražší než dithyramb
muže kdyby byl výmluvnějším než starověcí novověcí
řečníci dohromady! Ale tehdy byl jsem náladě méně pří
větivé než jsem ted proto nevšímaje pochvaly své pří
telkyně, zeptal jsem krátce strachem: tam co?
Ona začala monotonně vypočítávati své objevy. tom ozval její nadšený výkřik: Aha!
Tady je!
— Kdo?
— Chléb. Bylo
temno, mokro, šumno. Jenom mokrý! Chytej!
K mým nohám padl bochník ním ona, moje skvostná
přítelkyně Ulomil jsem kousek, dal úst žvýkal. Vyryjem jámu tam snad jsou ještě pevná prkna. Tma, vlhká, nahnilá, zimavá houstla
kolem nás. Kdesi zavřeštěla
trubka nočního hlídače.
Dobré myšlenky zřídka kdy zapadnou ženské hlavy;
ale jak vidíte, stane přece někdy.
— Dej taky. beztoho slabý
