Vážil jsem vždycky
dobrých myšlenek snažil užívati jich dle možnosti.
A šli jsme, lámajíce cestou kořisti nacpávajíce si
ta.
— Dej taky. Déšť houstl, řeka řvala, odkudsi nesl nám táhlý,
jsměšný hvizd, jakoby někdo veliký nikoho nebojící
ízdal pozemský pořádek ten ošklivý podzimní večer
ta nás dva, hrdiny toho večera Srdce bolestně nylo od
bo hvizdotu, ale mně nevadilo, abych nejedl chtivě,
čem nezůstala mnou ani dívka, jež šla levici. Prázdné pytle.. Tma, vlhká, nahnilá, zimavá houstla
kolem nás. Tamhle převrácená loďka.
Jak odtrhneme? radš ukruťme zámek.
Nerozuměl jsem, tím míní proto jsem mlčel. musíme odtud.. Vlny šuměly jaksi hlušeji než dřív déšť bub
noval prkna boudy zvučněji silněji.. Ne
chceš tam?
— Třeba.JEDNOU PODZIM 87
hloubán své podkopnické práce, jsem úplně zapomněl
na všechno ostatní, mimo to, môže býti boudě . Bochník.
— Povídám, bouda podlahu? Jak má, darmo
dřeme.
Nastával večer.
žvýkal . Kam bychom šli?
Ona pátravě dívala tmy všechny strany.. Kdesi zavřeštěla
trubka nočního hlídače.
Našel jsem zámek trhnuv jím, vytrhl jsem vším
všudy Moje pomocnice mžikem shýbla jako had
vklouzla otcvřevší čtyřhranný vchod boudy. Jenom mokrý! Chytej!
K mým nohám padl bochník ním ona, moje skvostná
přítelkyně Ulomil jsem kousek, dal úst žvýkal. Vyryjem jámu tam snad jsou ještě pevná prkna. Odtamtud
zaslechl jsem její pochvalu: Chlapík!
Jediná maličká pochvala ženy dražší než dithyramb
muže kdyby byl výmluvnějším než starověcí novověcí
řečníci dohromady! Ale tehdy byl jsem náladě méně pří
větivé než jsem ted proto nevšímaje pochvaly své pří
telkyně, zeptal jsem krátce strachem: tam co?
Ona začala monotonně vypočítávati své objevy. tom ozval její nadšený výkřik: Aha!
Tady je!
— Kdo?
— Chléb.
— podlahu nebo ne?. Slunečník Železný
soudek všechno bylo nejedlé! Cítil jsem, moje na
děje hasnou. beztoho slabý. Bylo
temno, mokro, šumno..ptala tiše moje pomocnice.
Dobré myšlenky zřídka kdy zapadnou ženské hlavy;
ale jak vidíte, stane přece někdy.
— Koš lahvemi. .
