Kam bychom šli?
Ona pátravě dívala tmy všechny strany. Vlny šuměly jaksi hlušeji než dřív déšť bub
noval prkna boudy zvučněji silněji.
A šli jsme, lámajíce cestou kořisti nacpávajíce si
ta.JEDNOU PODZIM 87
hloubán své podkopnické práce, jsem úplně zapomněl
na všechno ostatní, mimo to, môže býti boudě .
Našel jsem zámek trhnuv jím, vytrhl jsem vším
všudy Moje pomocnice mžikem shýbla jako had
vklouzla otcvřevší čtyřhranný vchod boudy.
Nastával večer.ptala tiše moje pomocnice. Jenom mokrý! Chytej!
K mým nohám padl bochník ním ona, moje skvostná
přítelkyně Ulomil jsem kousek, dal úst žvýkal. Slunečník Železný
soudek všechno bylo nejedlé! Cítil jsem, moje na
děje hasnou..
— podlahu nebo ne?.
žvýkal . Vyryjem jámu tam snad jsou ještě pevná prkna.
Nerozuměl jsem, tím míní proto jsem mlčel. Prázdné pytle. Tamhle převrácená loďka.
. Kdesi zavřeštěla
trubka nočního hlídače. . Vážil jsem vždycky
dobrých myšlenek snažil užívati jich dle možnosti... Déšť houstl, řeka řvala, odkudsi nesl nám táhlý,
jsměšný hvizd, jakoby někdo veliký nikoho nebojící
ízdal pozemský pořádek ten ošklivý podzimní večer
ta nás dva, hrdiny toho večera Srdce bolestně nylo od
bo hvizdotu, ale mně nevadilo, abych nejedl chtivě,
čem nezůstala mnou ani dívka, jež šla levici. Bochník. musíme odtud.
Jak odtrhneme? radš ukruťme zámek.
— Dej taky. Tma, vlhká, nahnilá, zimavá houstla
kolem nás.
Dobré myšlenky zřídka kdy zapadnou ženské hlavy;
ale jak vidíte, stane přece někdy. Ne
chceš tam?
— Třeba...
— Povídám, bouda podlahu? Jak má, darmo
dřeme. Bylo
temno, mokro, šumno.
— Koš lahvemi. tom ozval její nadšený výkřik: Aha!
Tady je!
— Kdo?
— Chléb. beztoho slabý. Odtamtud
zaslechl jsem její pochvalu: Chlapík!
Jediná maličká pochvala ženy dražší než dithyramb
muže kdyby byl výmluvnějším než starověcí novověcí
řečníci dohromady! Ale tehdy byl jsem náladě méně pří
větivé než jsem ted proto nevšímaje pochvaly své pří
telkyně, zeptal jsem krátce strachem: tam co?
Ona začala monotonně vypočítávati své objevy
