Kam bychom šli?
Ona pátravě dívala tmy všechny strany.
Nerozuměl jsem, tím míní proto jsem mlčel. Slunečník Železný
soudek všechno bylo nejedlé! Cítil jsem, moje na
děje hasnou.
žvýkal .
— Koš lahvemi. .. Jenom mokrý! Chytej!
K mým nohám padl bochník ním ona, moje skvostná
přítelkyně Ulomil jsem kousek, dal úst žvýkal. Déšť houstl, řeka řvala, odkudsi nesl nám táhlý,
jsměšný hvizd, jakoby někdo veliký nikoho nebojící
ízdal pozemský pořádek ten ošklivý podzimní večer
ta nás dva, hrdiny toho večera Srdce bolestně nylo od
bo hvizdotu, ale mně nevadilo, abych nejedl chtivě,
čem nezůstala mnou ani dívka, jež šla levici. Prázdné pytle. beztoho slabý. tom ozval její nadšený výkřik: Aha!
Tady je!
— Kdo?
— Chléb.
— Dej taky.
A šli jsme, lámajíce cestou kořisti nacpávajíce si
ta.
— podlahu nebo ne?.JEDNOU PODZIM 87
hloubán své podkopnické práce, jsem úplně zapomněl
na všechno ostatní, mimo to, môže býti boudě .
Jak odtrhneme? radš ukruťme zámek. musíme odtud. Bylo
temno, mokro, šumno. Tma, vlhká, nahnilá, zimavá houstla
kolem nás. Kdesi zavřeštěla
trubka nočního hlídače.
Dobré myšlenky zřídka kdy zapadnou ženské hlavy;
ale jak vidíte, stane přece někdy.
Našel jsem zámek trhnuv jím, vytrhl jsem vším
všudy Moje pomocnice mžikem shýbla jako had
vklouzla otcvřevší čtyřhranný vchod boudy.. Odtamtud
zaslechl jsem její pochvalu: Chlapík!
Jediná maličká pochvala ženy dražší než dithyramb
muže kdyby byl výmluvnějším než starověcí novověcí
řečníci dohromady! Ale tehdy byl jsem náladě méně pří
větivé než jsem ted proto nevšímaje pochvaly své pří
telkyně, zeptal jsem krátce strachem: tam co?
Ona začala monotonně vypočítávati své objevy. Tamhle převrácená loďka. Ne
chceš tam?
— Třeba. Vlny šuměly jaksi hlušeji než dřív déšť bub
noval prkna boudy zvučněji silněji.
....
Nastával večer. Bochník. Vyryjem jámu tam snad jsou ještě pevná prkna. Vážil jsem vždycky
dobrých myšlenek snažil užívati jich dle možnosti.
— Povídám, bouda podlahu? Jak má, darmo
dřeme.ptala tiše moje pomocnice
