Tma, vlhká, nahnilá, zimavá houstla
kolem nás. Prázdné pytle....
Dobré myšlenky zřídka kdy zapadnou ženské hlavy;
ale jak vidíte, stane přece někdy. Vlny šuměly jaksi hlušeji než dřív déšť bub
noval prkna boudy zvučněji silněji. tom ozval její nadšený výkřik: Aha!
Tady je!
— Kdo?
— Chléb.
Jak odtrhneme? radš ukruťme zámek. Kdesi zavřeštěla
trubka nočního hlídače.
Nerozuměl jsem, tím míní proto jsem mlčel..
— Koš lahvemi. . beztoho slabý.
— Povídám, bouda podlahu? Jak má, darmo
dřeme. musíme odtud. Bylo
temno, mokro, šumno.
A šli jsme, lámajíce cestou kořisti nacpávajíce si
ta. Odtamtud
zaslechl jsem její pochvalu: Chlapík!
Jediná maličká pochvala ženy dražší než dithyramb
muže kdyby byl výmluvnějším než starověcí novověcí
řečníci dohromady! Ale tehdy byl jsem náladě méně pří
větivé než jsem ted proto nevšímaje pochvaly své pří
telkyně, zeptal jsem krátce strachem: tam co?
Ona začala monotonně vypočítávati své objevy.
— Dej taky.
— podlahu nebo ne?.
Našel jsem zámek trhnuv jím, vytrhl jsem vším
všudy Moje pomocnice mžikem shýbla jako had
vklouzla otcvřevší čtyřhranný vchod boudy. Tamhle převrácená loďka. Kam bychom šli?
Ona pátravě dívala tmy všechny strany.
.. Vážil jsem vždycky
dobrých myšlenek snažil užívati jich dle možnosti. Ne
chceš tam?
— Třeba.
žvýkal . Slunečník Železný
soudek všechno bylo nejedlé! Cítil jsem, moje na
děje hasnou.JEDNOU PODZIM 87
hloubán své podkopnické práce, jsem úplně zapomněl
na všechno ostatní, mimo to, môže býti boudě .
Nastával večer.ptala tiše moje pomocnice. Bochník. Jenom mokrý! Chytej!
K mým nohám padl bochník ním ona, moje skvostná
přítelkyně Ulomil jsem kousek, dal úst žvýkal. Vyryjem jámu tam snad jsou ještě pevná prkna. Déšť houstl, řeka řvala, odkudsi nesl nám táhlý,
jsměšný hvizd, jakoby někdo veliký nikoho nebojící
ízdal pozemský pořádek ten ošklivý podzimní večer
ta nás dva, hrdiny toho večera Srdce bolestně nylo od
bo hvizdotu, ale mně nevadilo, abych nejedl chtivě,
čem nezůstala mnou ani dívka, jež šla levici
