tom ozval její nadšený výkřik: Aha!
Tady je!
— Kdo?
— Chléb. Ne
chceš tam?
— Třeba.
— Povídám, bouda podlahu? Jak má, darmo
dřeme. Slunečník Železný
soudek všechno bylo nejedlé! Cítil jsem, moje na
děje hasnou. beztoho slabý. Odtamtud
zaslechl jsem její pochvalu: Chlapík!
Jediná maličká pochvala ženy dražší než dithyramb
muže kdyby byl výmluvnějším než starověcí novověcí
řečníci dohromady! Ale tehdy byl jsem náladě méně pří
větivé než jsem ted proto nevšímaje pochvaly své pří
telkyně, zeptal jsem krátce strachem: tam co?
Ona začala monotonně vypočítávati své objevy. Kam bychom šli?
Ona pátravě dívala tmy všechny strany.JEDNOU PODZIM 87
hloubán své podkopnické práce, jsem úplně zapomněl
na všechno ostatní, mimo to, môže býti boudě . Prázdné pytle. Vyryjem jámu tam snad jsou ještě pevná prkna.
Dobré myšlenky zřídka kdy zapadnou ženské hlavy;
ale jak vidíte, stane přece někdy. Déšť houstl, řeka řvala, odkudsi nesl nám táhlý,
jsměšný hvizd, jakoby někdo veliký nikoho nebojící
ízdal pozemský pořádek ten ošklivý podzimní večer
ta nás dva, hrdiny toho večera Srdce bolestně nylo od
bo hvizdotu, ale mně nevadilo, abych nejedl chtivě,
čem nezůstala mnou ani dívka, jež šla levici. Kdesi zavřeštěla
trubka nočního hlídače.
A šli jsme, lámajíce cestou kořisti nacpávajíce si
ta.. Tma, vlhká, nahnilá, zimavá houstla
kolem nás.
Nerozuměl jsem, tím míní proto jsem mlčel.
— Koš lahvemi....
Nastával večer. Vlny šuměly jaksi hlušeji než dřív déšť bub
noval prkna boudy zvučněji silněji. Bochník. Tamhle převrácená loďka. Bylo
temno, mokro, šumno.ptala tiše moje pomocnice.
— Dej taky.
žvýkal . .
Jak odtrhneme? radš ukruťme zámek.
— podlahu nebo ne?. Vážil jsem vždycky
dobrých myšlenek snažil užívati jich dle možnosti..
Našel jsem zámek trhnuv jím, vytrhl jsem vším
všudy Moje pomocnice mžikem shýbla jako had
vklouzla otcvřevší čtyřhranný vchod boudy. Jenom mokrý! Chytej!
K mým nohám padl bochník ním ona, moje skvostná
přítelkyně Ulomil jsem kousek, dal úst žvýkal.
. musíme odtud
