Nebe bylo těžké mračné padaly něho
v jednom kuse sotva viditelné kapky dešťové smutnou
elegii přírodě kolem mne zvyšovaly dvě oškubané zkři
vené vrby, loďka dnem vzhůru jejich kořenů převržená. Pusto mračno
bylo kolem, zdálo se, vše umírá, brzo zůstanu na
živu jen já, jediný také čeká chladná smrť. Vše kolem rozryto,
bezlidno, mrtvo nebe cedí nevysychající slzy.
A mně bylo tehdy osmnácte let pravý čas umírati!
Chodil jsem, chodil chladném vlhkém písku, jek
taje zuby hladem zimou pojednou napjatém hledání
něčeho, dalo sníst, zašed jednu bud, spatřil
jsem zemi skrčenou ženskou postavu, šatech pro
moklých deštěm přilepivších pevně skloněným ra
menům. .
Převržený člun prolomeným'dnem oloupené chladným
větrem listí stromy, ubohé staré. Tam (kývla hlavou boudu),
tam jistě chléb snad uzenina boudě ještě pro
dávají..
Děvče dívalo mne strach jejích očích povolně
hasl. Ob
jevilo se, vyhrabávala rukama písku jámu, podkopávajíc
se pod jednu bud.
Začal jsem rýt ona odpočinuvši chvilku, příst
si vedle začala pomáhat. modřiny hyzdily, ačkoliv byly tváři
rozloženy prazvláštní symetrií: dvě, stejné skoro velikosti
pod každým okem, třetí výše, čele, skoro zrovna nad
nosem.. Teď když stála hleděla
na svýma široko otevřenýma šedýma očima, plnýma
strachu, viděl jsem, děvče mých let, velice milou
tvářičkou, která však, bohužel, byla znetvořena třemi velkými
modřinami. Chtěje býti možno nejblíže pravdě, muc
se piřizhati, pokud zdá, byl jsem tak veliče
. Pak setřásla písek rukou, poopravila hlavě
cicový šátek, skrčila řekla: snad bys taky jeď?
No tak ryj nemohu. Pracovali jsme mlčky,
mohu dnes říci, zda jsem chvíli tenkráte vzpomněl
trestní zákonník, mravnost, vlastnictví, jiné věci, kt
dle mnohých moudrých lidí třeba pamatovati každý o
mžik života. symetrii bylo viděti práci umělce, jenž velkou
pečlivostí obral úkol kaziti lidské tváře .
<Ona zticha vykřikla vyskočila. Zdálo
se, jakoby řeka cítila blízkost zimy strachu utíkala kamsi
do okovů ledu, jejž mohl přehoditi ještě téže noci
prudký severák.MAXIM GORKlj:
nily pod jeho údery, šumem pleskaly písek břehu,
vysoko vymetujíce své bílé hřbety nesly jedna dnihou
v zamženou dál, střemhlav skáčíce jedna přes druhou. Zastaviv nad ní, zadíval jsem se, dělala.
Co děláš? řekl jsem, sednuv bobek vedle ní
