Několik svě
žejších scén dusí sítích neustálého raisonnementu, kde za
každou druhou větou vyzírá autorovo chtění úmyslnost. >Světlech minulosti* však jakoby Šimáček za
pomněl sama sebe, bloudí sférách naprosto cizích. Vejvoda sestrojil svou život
filosofii prostě tak, jak potřeboval, aby měla duše pokc
Kdyby mezi ním Bettynou byl svazek celý život mol
.KMVČŕ:
losním, každou nitku myšlenkových sítích svého hrdiny
stopujícím.« knize Šimáčkově však neplatí, ta
přímo vyzývá nejradikálnějším amputacím vynucuje vám
povzdech, aby byla alespoň třetinu kratší. Takovým
dojmem však mohou působiti jen knihy, které nejsou živým
psychickým organismem, nýbrž pouhým mechanismem. kniha, níž
můžete klidně přeskakovat 10—20 stran ale může být
pro román něco povážlivějšího? každém pravém uměleckém
díle mělo platit, pravil Emerson próse Montai-
gnově: »Řízni těch slov budou krvácet, neboť jsou
cévnatá živá. Psychologické procesy jsou tomto románě tak uměle
a plánovitě skonstruovány, ani nedostanete po
citu pravé životní reality poetické illusi. svědomitost skrupulosnost nebylo, ale
p.
Zaráží mne Šimáčka tím více, jsem vždycky
— odporu proti většině mladé kritiky vážil něho
svěžího teplého dechu reality poutavého, řekl bych chut
ného spůsobu, jímž byla ona pro vnímavost čtenáře spraco-
vána.
Bludička, která jej stáhla těchto močálů traktátové fadesy
je domněnka nesmírné důležitosti inteléktuelní
reflexe, Jeho Vejvoda domnívá, svým výše nazna
čeným závěrům dospěl tím, sobě vybojoval zápas mezi
individualismem altruismem pomoci celého mobiliso-
vaného aparátu analytického logického zápas tento
povznese hned sféry svého malého života výši grandios
ního konfliktu celých dvou názorů světových, když každý
svůj záchvěv toho, čemu říká individualism, postaví
Nietzscheho (ač právě nejlépe pochopeného) každé
hnutí tak zvaného altruismu Dostojevského Tolstého.
A zatím dospěl jen tam, kam jej musila dovést výslednice
svářících jeho instinktů, subjektivních citů, chtíčů,
kam jej táhl celý sklon jeho bytosti všecko toto hmoždě
se intelektu bylo při tom všem jako všech podobnýí
případech pouhým vnadidlem ješitnosti, pouhým sekundární
zjevem nikoliv příčinou.
Methoda psychologicky-analyticky zvrhla postupy
čistě traktátové, jejichž suchopar činí podrobnou pozornou
četbu některých partií přímo nemožnou. Šimáčkovi chybí dar pravé psychologické intuice, která
beze zbytečných slov rozkladů dovede trefit hned čer
ného
