Ne, přece jen netouží tom, zaměnit uměleckou
a mondainní kariéru monotonií manželství. on? za
strašen tím, čím svítí cestu >světla minulosti* za
žitá zklamání. Mezi Vejvodou rozpřede nyní delikátní hra
srdcí, jejímž výsledku vás dovede zachovat autor ne
jistotách, tušíte. Bojí toho, jej tak láká, bojí života,
každého svobodnějšího hazardnějšího jeho vzruchu vzletu,
zaraženě váhá, couvá dofilosofuje šťastně kyprou ná
ruč hezké hospodyňky, kterou měl dávno laskominy,
a oslazuje tuto životní prohru domněním, přiblížil
k ideálu dobrého člověka altruistické morálky, zatím co
Bettyna vesele žene dál svou hvězdou. 81
přílišného rozvláčného raisonnementu zbytečná, harmonii
stavby povážlivě rušící horlivost debatérská.NOVÉ ROMÁNY. Vejvodovi bez odporu zachyceno mnoho
z psychologie českého inteligentního člověka, vrženého do
venkovské samoty. Podlehne Vejvoda elegantním kouzlům
Bettyny poprosí ji, aby stala jeho ženou, ona, jíž tak
pohrdal? druhé straně: bude nebude Bettyna to
stát, aby stala jeho ženou? zdá být mále,
ale vždy zase každém kroku před udělá Bettyna krok
nazpět. Prožil minulosti divoký román Bettynou Kun-
zovou, lehkým pražským stvořením, dokonce pod svou
střechou její své dítě zemře-li žena, přirozeněj
šího než nedokončený román minulosti bude svádět
k pokračování? Prvý díl »Světel minulosti* končí smrtí
Anežčinou druhém stane, každý předem hádal:
Bettyna vstoupí scénu. však jako lehké stvoření,
které rádo stalo nyní paní doktorovou, ale jako dvorní
herečka Drážďan, která přijede prostě podívat své
dítě.
V této historii mnoho životního obsahu mnoho
pravdy. Manželství toto bylo vlažné bezbarvé stávalo se
vždy více břemenem. totiž tak: doktor Vejvoda ocitá
se kritickém bodu života. Tento člověk, nemohoucí nikdy zba-
6
. Umírá zdlouhavou nemocí
žena, útlá dobrá bytost, níž však dávno necítí pravé
lásky. všečky tyto
raisonnementy debaty, které ryjí hlučí hlavě venkov
ského lékaře Vejvody tato hlava jest vlastním téměř
jediným jevištěm románu všecky směřují překonání
(ovšem jen domnělému) individualistických motivů afir-
maci jistého druhu kvietistického apathického vedení života,
jež namáhá Šimáček okrášlit slovem altruismu, kře
sťanství jinými podobnými eufemismy poukazy Tol-
stoje Dostojevského. div, nad ložem Anežčiným přepa
dávají doktora, který přece jen také křehkým člověkem,
>černí ptáci*: myšlenky, smrť ženy přinese ulehčení
a svobodu
