týče jmenovité lži
vého světla, něhož staví Želenský stávkový boj sociálně
demokratickou agitaci. Jest ku
podivu, jaké polovzdělání muže roztahovat nás jevišti
a promlouvat nejsložitějších časových otázkách potlesku
obecenstva dokonce kritiky. druhé: Želenský chtěl současně
udělat naturalistické drama dělnického života, ale jeho soi disant
naturalism pomíchán nejbanálnější melodramatikou nejen
že neodpovídá příklad ani tónu mluvy skutečnosti, ale přímo
i falšuje skutečnosti dělnického života. Řekl bych, aspoň předměstských
a venkovských scénách mohl vykonati svůj úkol, kdyby tu
o nějakém dobrém úkolu dalo mluvit kdyby nebylo té
jizlivé tendenčnosti, která místo osvěcení přispívá jen většímu
zatemnění mozků pomáhá šířit strannickou rozvášněnost prken,
věnovaných umění, jakobychom neměli politice jinde až
po krk. k.
to clownovské akrobatství siláctví baletním kredem správy
D. »Terpsi-
chora*, jak alespoň nás dávána, banální cirkusový ba
který nemůže zachrániti něco slušných čísel tanečních.
matkou dítěte jiným), ale nedal ani práci, aby nevěru tuto
jen poněkud psychologicky zmotivoval rozřešení konfliktu učinil
si podobně snadným: manžel, jenž vůbec při pojímaní celé věci
nepovznese nad úzkoprsý egoism uraženého samce, prosté
uteče, nikdo ani neví kam. Každý uvědomělejší dělník by
dovedl hravě přikrýt Želenského jeho sociálními názory. Tanec není žádným akrobatstv
tak dokazují cenné balety př. Ale tyto skutečné typy musí karikatura opírat,
má-li být poctivá působivá. je
prostě karikatura lživá, vymyšlená pod diktátem strannické zlo
vôle. Delibovy, Čajkovského, aj. Pokud pak týče celého nazírání Želenského sociální
boj, zeje něho nejžalostnějsí duševní impotence.DIVADLO. Viscusiho, nadejde snad éra kejklů rozloučíme. —
V Národním divadle byl hrán »Návrat* dosud dvakrát, vždy před
poloprázdným hledištěm. Značným ústupkem umělecké
konfesse vůdčích orgánů byly Offenbachova operetta »Dafnis
a Chloě* Thalassův Pougetův balet »Terpsichora<. Nemá n
šlenky vynikající, motivy taneční nejsou ani originelní invei
ani trochu esthetické hodnoty. však takový dobře žijící elegán,
jakého zde postavil scénu Želenský dělnickém redaktoru
Kubešovi, není nás Čechách typem socialistického agitátora,
to každý, kdo kdy přišel dělnickým hnutím styku.
Máme nyní orkestr jen části některých skupinách
(jako harfy, polnice) málo šťastně renovovaný, při čem dosti pří
těže něm zůstalo, jak ukázala zejména nekončertrí houslová
sóla Kozlova při »Wertheru«. Není světě sebe větší myšlenky sebe
oprávněnějšího hnuti, jejichž některé typy neměly sklon ka
rikatuře
