DIVADLO.
matkou dítěte jiným), ale nedal ani práci, aby nevěru tuto
jen poněkud psychologicky zmotivoval rozřešení konfliktu učinil
si podobně snadným: manžel, jenž vůbec při pojímaní celé věci
nepovznese nad úzkoprsý egoism uraženého samce, prosté
uteče, nikdo ani neví kam. je
prostě karikatura lživá, vymyšlená pod diktátem strannické zlo
vôle. Delibovy, Čajkovského, aj. Každý uvědomělejší dělník by
dovedl hravě přikrýt Želenského jeho sociálními názory. Řekl bych, aspoň předměstských
a venkovských scénách mohl vykonati svůj úkol, kdyby tu
o nějakém dobrém úkolu dalo mluvit kdyby nebylo té
jizlivé tendenčnosti, která místo osvěcení přispívá jen většímu
zatemnění mozků pomáhá šířit strannickou rozvášněnost prken,
věnovaných umění, jakobychom neměli politice jinde až
po krk. týče jmenovité lži
vého světla, něhož staví Želenský stávkový boj sociálně
demokratickou agitaci. —
V Národním divadle byl hrán »Návrat* dosud dvakrát, vždy před
poloprázdným hledištěm.
Máme nyní orkestr jen části některých skupinách
(jako harfy, polnice) málo šťastně renovovaný, při čem dosti pří
těže něm zůstalo, jak ukázala zejména nekončertrí houslová
sóla Kozlova při »Wertheru«. Nemá n
šlenky vynikající, motivy taneční nejsou ani originelní invei
ani trochu esthetické hodnoty. však takový dobře žijící elegán,
jakého zde postavil scénu Želenský dělnickém redaktoru
Kubešovi, není nás Čechách typem socialistického agitátora,
to každý, kdo kdy přišel dělnickým hnutím styku. druhé: Želenský chtěl současně
udělat naturalistické drama dělnického života, ale jeho soi disant
naturalism pomíchán nejbanálnější melodramatikou nejen
že neodpovídá příklad ani tónu mluvy skutečnosti, ale přímo
i falšuje skutečnosti dělnického života.
to clownovské akrobatství siláctví baletním kredem správy
D. Viscusiho, nadejde snad éra kejklů rozloučíme. Jest ku
podivu, jaké polovzdělání muže roztahovat nás jevišti
a promlouvat nejsložitějších časových otázkách potlesku
obecenstva dokonce kritiky. Není světě sebe větší myšlenky sebe
oprávněnějšího hnuti, jejichž některé typy neměly sklon ka
rikatuře. k. Ale tyto skutečné typy musí karikatura opírat,
má-li být poctivá působivá. Tanec není žádným akrobatstv
tak dokazují cenné balety př. Pokud pak týče celého nazírání Želenského sociální
boj, zeje něho nejžalostnějsí duševní impotence. Značným ústupkem umělecké
konfesse vůdčích orgánů byly Offenbachova operetta »Dafnis
a Chloě* Thalassův Pougetův balet »Terpsichora<. »Terpsi-
chora*, jak alespoň nás dávána, banální cirkusový ba
který nemůže zachrániti něco slušných čísel tanečních
