Shakespeare
dá při této úpravě scény hrát nezkráceně tempu, neru
šeném dlouhými meziakty změnami kulis. našich dnešních
divadelních poměrech čin tento význam několikonásobný: pro
literární výchovu obecenstva, pro nové navázání přervané naší
herecké tradice shakespearovské jako experiment moderních
snah režisérských. zuřila, jako svých nejhorších dnů. Plnému dojmu překážely jen relativně
prostřední výkony titulních rolích, nedosahující žádoucí výše
veliké tragiky.
Tam pobíhala Maruška obalená šedou pytlovinou kři
čela. Inšpektorka, která právě stála díže, aby zadělala
na koláče dvacetiletému služebnímu jubileu svého muže*
spěchala dvůr, přišel také Bartoš, zahradnický pomocník,
a inspektor, jehož nos leskl již daleka, děti, ba
i chromá Anna; služky, které prádelně pomocníkem
žertovaly: všichni, všichni přišli spěchali zahrady. Ale celkem výhody překonávají námitky a
pokus lze zváti zdařilým.
jsou skutečností, zde však cítíme stále, sedíme před něčím, co
je pouhým divadlem. Pan Jaroslav Kvapil, jenž nese tuším zásluhu
tohoto činu, pokusil při této příležitosti uvést nájn zv. Nová literárnější delikátnější režie
jevila aranžementu scén vůbec celém pojetí inter
pretaci nesmrtelného díla. JAROSLAV PSENIČKA. Namítati lze nanejvýš,
Že vyvýšené vzdálené hlavní jeviště dává nám slabší illusi nežli
obyčejná moderní scéna. sl. —
A náhle zaslechli druhé straně trestnici divoký
výkřik.
A rtů jejích znělo dlouze bolestně, vězňům celách
pronikalo kostí, její srdcervoucí: >Lem! Leml Lem!
Lem! Lem!<
A teprve večer zpozorovali, chybí vězeň.
Po dlouhé době zašuměla nad naší scénou peruť velké tra
gické poesie novým uvedením Shakespearova »Romea a
Julie* novém, výborném překladu Sládkově. Otřásala zámkem, pak schúlila zemi upírala
prázdný svůj hled klíčovou dírkou.MALÁ CHÓROMYSLNÁ. Psíkem Lezla všech čtyřech.
PŘEL.
shakespearovské jeviště dle vzoru mnichovského. Hilbertové zůstává ovšem naděje další
.
DiVadlo. •3^
tam. Jako kdysi,
byla zase malým zvířetem. Odběhla vracela se'zas,
kopala tloukla svými křehkými pěstmi dveří vzdechy,
sténání, dlouhé divoké blábolení vycházelo rtů jejích —
a prázdné její oči bloudily stále zas otvoru klíčovému,
hledaly, hledaly toho, který zachránil. MEYER-FÔRSTEROVA. cítíme stát sami, prkna nám
