Ale témže okamžení
pocítila, jak chopily železné paže strčily zpět do
zahrady. blahé rozkoši^
jako ssála nesmírně sladké cukrovinky, žvatlala: »Lemt
Lem! Leml<
Jindy vzal ruku. Jak často odkvapil ode hry
k této brance otřásal poklekal ní, aby mohl zahléd
nout! alespoň dírkou klíčovou silnici! toto počínání
temně pamatovala. A
vyzývavě, horlivě samém spěchu štěbetala, stiskajíc kliku:
>Leml Lem! Lem! Lem!<
Vězeň otočil klíč.
Jednoho dne položil ruku hlavu. Táhla vězně dvířkám.
Postála hodnou chvíli téže šikmé poloze, jaké byla
vsunuta, blbě usmívajíc. Při poslední větě pokaždé lehce
zatočil, malém oblouku přelétla jeho pravé ruky
k levé. Teprve nyní, když
viděla, přítel její vstupuje, probleskl zákmit rozpomínky
její myslí, slabý stín myšlenky.
Vzepřel proti dveřím, jež povolily sténajíce, vyvrávoral
ven. Maruška, která stála těsně ním, byla stržena rovněž
na silnici klesla zpola kolena. Jako psíček chovala tiše, aby nevyrušila blahodárné
a teplé chvění, které probíhalo jejím tělem. Před nohama skákala žába,,
která asi zachránila písčitou pěšinku při vynášení
bahna; vybuchala při skocích jejích hlasitý srdečný
smích. Že
duŠka obcházela malém, bludičkovitém těle, volala po
vykoupení. Obrátila dveřím poskakovala při nich sem a. venku vzda
lovaly chvatné, spěchající kročeje silnici. Zpívala broukala si. Zvolna, zcela
zvolna hladil její plavý vlas. Neboť uhodl, nebylo zvířetem. Celé dopoledne tupě lhostejně
přihlížela, jak brankou vynášel zahradnický pomocník
z nádržky dešťovou vodu vyčerpané bahno silničního
příkopu.
.
Kdysi vyřítila Maruška vstříc táhla jej bran
ce, která byla vysoké železnými hroty opatřené
zdi, dělící zahradu silnice. Klíč zachřestil, branka zapadla.. Pokaždé odměnil jej jasný, jásavý smích. také když nechal dve
řích klíč odešel dvora, aby přinesl lopaty hrábě, ne-
procitlo hnutí přiblížiti brance. Náhle sešklebil její obličej. Chraptivý zvuk vyrval hrdla. jeho
srdci zazvonilo, když náhle při opětném zatočení zaslechl
s jejích rtů dosud tupě zapečetěných poslední slova říkadla. Vykračoval písčité
stezce sem tam, své kroky řídě dle kroků jejích, provázeje
chůzi dětským říkáním.630 MEYER-FÔRSTRROVÁ:
změnou, téměř povzbuzením mysliti stuchlém přítmí vě
zeňské cely dítě. Mračna stáhla na
jejích rysech blesk vzpomínky pronikl klikatě jejím moz
kem. Maruška seděla všecka bez
hnutí
