Zpívala broukala si. Před nohama skákala žába,,
která asi zachránila písčitou pěšinku při vynášení
bahna; vybuchala při skocích jejích hlasitý srdečný
smích. také když nechal dve
řích klíč odešel dvora, aby přinesl lopaty hrábě, ne-
procitlo hnutí přiblížiti brance. Teprve nyní, když
viděla, přítel její vstupuje, probleskl zákmit rozpomínky
její myslí, slabý stín myšlenky. Zvolna, zcela
zvolna hladil její plavý vlas. Náhle sešklebil její obličej. Klíč zachřestil, branka zapadla. Celé dopoledne tupě lhostejně
přihlížela, jak brankou vynášel zahradnický pomocník
z nádržky dešťovou vodu vyčerpané bahno silničního
příkopu.
Jednoho dne položil ruku hlavu. Že
duŠka obcházela malém, bludičkovitém těle, volala po
vykoupení. Chraptivý zvuk vyrval hrdla.. Vykračoval písčité
stezce sem tam, své kroky řídě dle kroků jejích, provázeje
chůzi dětským říkáním. Neboť uhodl, nebylo zvířetem. Při poslední větě pokaždé lehce
zatočil, malém oblouku přelétla jeho pravé ruky
k levé. Jak často odkvapil ode hry
k této brance otřásal poklekal ní, aby mohl zahléd
nout! alespoň dírkou klíčovou silnici! toto počínání
temně pamatovala. Mračna stáhla na
jejích rysech blesk vzpomínky pronikl klikatě jejím moz
kem. venku vzda
lovaly chvatné, spěchající kročeje silnici. Pokaždé odměnil jej jasný, jásavý smích.
. Táhla vězně dvířkám. Jako psíček chovala tiše, aby nevyrušila blahodárné
a teplé chvění, které probíhalo jejím tělem.
Postála hodnou chvíli téže šikmé poloze, jaké byla
vsunuta, blbě usmívajíc. A
vyzývavě, horlivě samém spěchu štěbetala, stiskajíc kliku:
>Leml Lem! Lem! Lem!<
Vězeň otočil klíč. jeho
srdci zazvonilo, když náhle při opětném zatočení zaslechl
s jejích rtů dosud tupě zapečetěných poslední slova říkadla.630 MEYER-FÔRSTRROVÁ:
změnou, téměř povzbuzením mysliti stuchlém přítmí vě
zeňské cely dítě. Ale témže okamžení
pocítila, jak chopily železné paže strčily zpět do
zahrady. blahé rozkoši^
jako ssála nesmírně sladké cukrovinky, žvatlala: »Lemt
Lem! Leml<
Jindy vzal ruku. Obrátila dveřím poskakovala při nich sem a.
Vzepřel proti dveřím, jež povolily sténajíce, vyvrávoral
ven. Maruška seděla všecka bez
hnutí.
Kdysi vyřítila Maruška vstříc táhla jej bran
ce, která byla vysoké železnými hroty opatřené
zdi, dělící zahradu silnice. Maruška, která stála těsně ním, byla stržena rovněž
na silnici klesla zpola kolena
