Zvolna, zcela
zvolna hladil její plavý vlas. Klíč zachřestil, branka zapadla.. A
vyzývavě, horlivě samém spěchu štěbetala, stiskajíc kliku:
>Leml Lem! Lem! Lem!<
Vězeň otočil klíč. Obrátila dveřím poskakovala při nich sem a. Teprve nyní, když
viděla, přítel její vstupuje, probleskl zákmit rozpomínky
její myslí, slabý stín myšlenky. Maruška, která stála těsně ním, byla stržena rovněž
na silnici klesla zpola kolena. Náhle sešklebil její obličej. Neboť uhodl, nebylo zvířetem.
. Před nohama skákala žába,,
která asi zachránila písčitou pěšinku při vynášení
bahna; vybuchala při skocích jejích hlasitý srdečný
smích.
Postála hodnou chvíli téže šikmé poloze, jaké byla
vsunuta, blbě usmívajíc. Jako psíček chovala tiše, aby nevyrušila blahodárné
a teplé chvění, které probíhalo jejím tělem. také když nechal dve
řích klíč odešel dvora, aby přinesl lopaty hrábě, ne-
procitlo hnutí přiblížiti brance. Jak často odkvapil ode hry
k této brance otřásal poklekal ní, aby mohl zahléd
nout! alespoň dírkou klíčovou silnici! toto počínání
temně pamatovala. Táhla vězně dvířkám. Že
duŠka obcházela malém, bludičkovitém těle, volala po
vykoupení. Maruška seděla všecka bez
hnutí. Ale témže okamžení
pocítila, jak chopily železné paže strčily zpět do
zahrady.
Vzepřel proti dveřím, jež povolily sténajíce, vyvrávoral
ven.630 MEYER-FÔRSTRROVÁ:
změnou, téměř povzbuzením mysliti stuchlém přítmí vě
zeňské cely dítě. blahé rozkoši^
jako ssála nesmírně sladké cukrovinky, žvatlala: »Lemt
Lem! Leml<
Jindy vzal ruku. Vykračoval písčité
stezce sem tam, své kroky řídě dle kroků jejích, provázeje
chůzi dětským říkáním.
Kdysi vyřítila Maruška vstříc táhla jej bran
ce, která byla vysoké železnými hroty opatřené
zdi, dělící zahradu silnice. Mračna stáhla na
jejích rysech blesk vzpomínky pronikl klikatě jejím moz
kem. Pokaždé odměnil jej jasný, jásavý smích.
Jednoho dne položil ruku hlavu. Zpívala broukala si. venku vzda
lovaly chvatné, spěchající kročeje silnici. jeho
srdci zazvonilo, když náhle při opětném zatočení zaslechl
s jejích rtů dosud tupě zapečetěných poslední slova říkadla. Chraptivý zvuk vyrval hrdla. Celé dopoledne tupě lhostejně
přihlížela, jak brankou vynášel zahradnický pomocník
z nádržky dešťovou vodu vyčerpané bahno silničního
příkopu. Při poslední větě pokaždé lehce
zatočil, malém oblouku přelétla jeho pravé ruky
k levé
