ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 646 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Celé dopoledne tupě lhostejně přihlížela, jak brankou vynášel zahradnický pomocník z nádržky dešťovou vodu vyčerpané bahno silničního příkopu. Mračna stáhla na jejích rysech blesk vzpomínky pronikl klikatě jejím moz­ kem. Náhle sešklebil její obličej. A vyzývavě, horlivě samém spěchu štěbetala, stiskajíc kliku: >Leml Lem! Lem! Lem!< Vězeň otočil klíč. venku vzda­ lovaly chvatné, spěchající kročeje silnici. Klíč zachřestil, branka zapadla. jeho srdci zazvonilo, když náhle při opětném zatočení zaslechl s jejích rtů dosud tupě zapečetěných poslední slova říkadla. Táhla vězně dvířkám.. Zvolna, zcela zvolna hladil její plavý vlas. Že duŠka obcházela malém, bludičkovitém těle, volala po vykoupení. . Jednoho dne položil ruku hlavu. Kdysi vyřítila Maruška vstříc táhla jej bran­ ce, která byla vysoké železnými hroty opatřené zdi, dělící zahradu silnice. Při poslední větě pokaždé lehce zatočil, malém oblouku přelétla jeho pravé ruky k levé.630 MEYER-FÔRSTRROVÁ: změnou, téměř povzbuzením mysliti stuchlém přítmí vě­ zeňské cely dítě. blahé rozkoši^ jako ssála nesmírně sladké cukrovinky, žvatlala: »Lemt Lem! Leml< Jindy vzal ruku. také když nechal dve­ řích klíč odešel dvora, aby přinesl lopaty hrábě, ne- procitlo hnutí přiblížiti brance. Vzepřel proti dveřím, jež povolily sténajíce, vyvrávoral ven. Maruška seděla všecka bez hnutí. Zpívala broukala si. Jak často odkvapil ode hry k této brance otřásal poklekal ní, aby mohl zahléd­ nout! alespoň dírkou klíčovou silnici! toto počínání temně pamatovala. Postála hodnou chvíli téže šikmé poloze, jaké byla vsunuta, blbě usmívajíc. Vykračoval písčité stezce sem tam, své kroky řídě dle kroků jejích, provázeje chůzi dětským říkáním. Maruška, která stála těsně ním, byla stržena rovněž na silnici klesla zpola kolena. Pokaždé odměnil jej jasný, jásavý smích. Jako psíček chovala tiše, aby nevyrušila blahodárné a teplé chvění, které probíhalo jejím tělem. Ale témže okamžení pocítila, jak chopily železné paže strčily zpět do zahrady. Před nohama skákala žába,, která asi zachránila písčitou pěšinku při vynášení bahna; vybuchala při skocích jejích hlasitý srdečný smích. Teprve nyní, když viděla, přítel její vstupuje, probleskl zákmit rozpomínky její myslí, slabý stín myšlenky. Neboť uhodl, nebylo zvířetem. Chraptivý zvuk vyrval hrdla. Obrátila dveřím poskakovala při nich sem a