Kdysi vyřítila Maruška vstříc táhla jej bran
ce, která byla vysoké železnými hroty opatřené
zdi, dělící zahradu silnice. Před nohama skákala žába,,
která asi zachránila písčitou pěšinku při vynášení
bahna; vybuchala při skocích jejích hlasitý srdečný
smích.
Jednoho dne položil ruku hlavu. Maruška seděla všecka bez
hnutí. Zvolna, zcela
zvolna hladil její plavý vlas. blahé rozkoši^
jako ssála nesmírně sladké cukrovinky, žvatlala: »Lemt
Lem! Leml<
Jindy vzal ruku. A
vyzývavě, horlivě samém spěchu štěbetala, stiskajíc kliku:
>Leml Lem! Lem! Lem!<
Vězeň otočil klíč. Neboť uhodl, nebylo zvířetem.
Postála hodnou chvíli téže šikmé poloze, jaké byla
vsunuta, blbě usmívajíc. venku vzda
lovaly chvatné, spěchající kročeje silnici. Při poslední větě pokaždé lehce
zatočil, malém oblouku přelétla jeho pravé ruky
k levé. Chraptivý zvuk vyrval hrdla. Náhle sešklebil její obličej. jeho
srdci zazvonilo, když náhle při opětném zatočení zaslechl
s jejích rtů dosud tupě zapečetěných poslední slova říkadla. Maruška, která stála těsně ním, byla stržena rovněž
na silnici klesla zpola kolena. Jak často odkvapil ode hry
k této brance otřásal poklekal ní, aby mohl zahléd
nout! alespoň dírkou klíčovou silnici! toto počínání
temně pamatovala..
Vzepřel proti dveřím, jež povolily sténajíce, vyvrávoral
ven. Obrátila dveřím poskakovala při nich sem a. Celé dopoledne tupě lhostejně
přihlížela, jak brankou vynášel zahradnický pomocník
z nádržky dešťovou vodu vyčerpané bahno silničního
příkopu. Že
duŠka obcházela malém, bludičkovitém těle, volala po
vykoupení. Mračna stáhla na
jejích rysech blesk vzpomínky pronikl klikatě jejím moz
kem.
. Teprve nyní, když
viděla, přítel její vstupuje, probleskl zákmit rozpomínky
její myslí, slabý stín myšlenky. Jako psíček chovala tiše, aby nevyrušila blahodárné
a teplé chvění, které probíhalo jejím tělem. Ale témže okamžení
pocítila, jak chopily železné paže strčily zpět do
zahrady. Zpívala broukala si. Vykračoval písčité
stezce sem tam, své kroky řídě dle kroků jejích, provázeje
chůzi dětským říkáním. Pokaždé odměnil jej jasný, jásavý smích. Táhla vězně dvířkám.630 MEYER-FÔRSTRROVÁ:
změnou, téměř povzbuzením mysliti stuchlém přítmí vě
zeňské cely dítě. také když nechal dve
řích klíč odešel dvora, aby přinesl lopaty hrábě, ne-
procitlo hnutí přiblížiti brance. Klíč zachřestil, branka zapadla
