Stín dopadl slunný její koutek. Konečně ustala. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Náhle ustal odhodil třísky.
Ihned dala zase své divoké hry. zavýskla si. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím.
A tak přicházel den den. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Viděla
před sebdu cizince. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik. Hleděl na
ni zamyšleně. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Brzy bylo radostí,
. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci.
Náhle vzhlédla.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Pojď, ubij tyto plné růže. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Ale
ani jediné nezničil.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku
