»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. Ale
ani jediné nezničil. Pojď, ubij tyto plné růže.
Náhle vzhlédla. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Stín dopadl slunný její koutek.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. Viděla
před sebdu cizince. Konečně ustala. Brzy bylo radostí,
. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko.
A tak přicházel den den.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Náhle ustal odhodil třísky. zavýskla si.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím.
Ihned dala zase své divoké hry. Hleděl na
ni zamyšleně. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři
