Pojď, ubij tyto plné růže. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané.
Ihned dala zase své divoké hry. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Konečně ustala. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. zavýskla si. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Viděla
před sebdu cizince. Stín dopadl slunný její koutek. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Náhle ustal odhodil třísky. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik.
A tak přicházel den den. Hleděl na
ni zamyšleně. Ale
ani jediné nezničil. Brzy bylo radostí,
. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu.
Náhle vzhlédla. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále
