Pojď, ubij tyto plné růže. Stín dopadl slunný její koutek. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu.
A tak přicházel den den. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Viděla
před sebdu cizince. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa.
Ihned dala zase své divoké hry. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik.
Náhle vzhlédla. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Hleděl na
ni zamyšleně. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. zavýskla si.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Brzy bylo radostí,
.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. Konečně ustala. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Ale
ani jediné nezničil.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Náhle ustal odhodil třísky. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího
