ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 645 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Pot lil přes dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. >Podvod samý pod­ vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance, ani Marušku již neohlédnuv. A tak přicházel den den. Viděla před sebdu cizince.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7 musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. »Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij, co pod ruku přijde. Tloukla jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula štěstím. Dnes však ne- sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Hleděl na ni zamyšleně. Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát ho již Maruška poznala zdaleka. Zoufalý smích tkvěl jeho tváři. Konečně ustala. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka­ nými, jež směřovaly trestnického dvora. stále stále unikal ten strašný, jasný, krátký výkřik. Náhle ustal odhodil třísky. Bylať po­ skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za­ hradě, zdmi obehnané. Ihned dala zase své divoké hry. »HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh, máš vydatnou ruku. Ale ani jediné nezničil. Pojď, ubij tyto plné růže. Zrak jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Brzy bylo radostí, . Hluboký, spo­ kojený vzdech vzedmul prsa. Stín dopadl slunný její koutek. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že mně podařila věc pouze zpola. Tak, tak také on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi, roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. — Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno- tisován Maruščinu hru. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Jakás příbuznost duší mluvila němu. zavýskla si. Neboť byl pán vysokého stavu a opíral veliké jmění velkou protekci. Považ jen, zotavila že venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a já nikdy již nemohu přes tuto zeď —< Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se usmívajíc muže, divoce hučícího. Také Maruška smála hlasitě zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá­ honu. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud­ kostí zuřivou dále. Pojď, zde ty rezedy též!< Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Stál tehdy před Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Náhle vzhlédla. rychlostí stračí brebtala svému malému katovskému dílu