Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Náhle ustal odhodil třísky.
Ihned dala zase své divoké hry. Viděla
před sebdu cizince. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka.
A tak přicházel den den.
Náhle vzhlédla. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. Hleděl na
ni zamyšleně. Konečně ustala. Brzy bylo radostí,
. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. Ale
ani jediné nezničil.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. zavýskla si. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Stín dopadl slunný její koutek. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Pojď, ubij tyto plné růže. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik