Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Stín dopadl slunný její koutek. Brzy bylo radostí,
. Pojď, ubij tyto plné růže. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu.
A tak přicházel den den.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Hleděl na
ni zamyšleně. Náhle ustal odhodil třísky. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Ale
ani jediné nezničil. Konečně ustala. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik.
Náhle vzhlédla. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu.
Ihned dala zase své divoké hry. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. zavýskla si. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Viděla
před sebdu cizince
