Konečně ustala. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora.
Ihned dala zase své divoké hry. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit.
A tak přicházel den den.
Náhle vzhlédla.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Náhle ustal odhodil třísky. Hleděl na
ni zamyšleně. Pojď, ubij tyto plné růže. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Viděla
před sebdu cizince. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik. Stín dopadl slunný její koutek.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Brzy bylo radostí,
. Ale
ani jediné nezničil. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. zavýskla si
