Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. zavýskla si. Hleděl na
ni zamyšleně. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Ale
ani jediné nezničil. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit.
Náhle vzhlédla. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Pojď, ubij tyto plné růže. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Stín dopadl slunný její koutek.
A tak přicházel den den. Konečně ustala. Náhle ustal odhodil třísky. Viděla
před sebdu cizince.
Ihned dala zase své divoké hry. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Brzy bylo radostí,
. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím
