Ale
ani jediné nezničil. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Brzy bylo radostí,
.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku.
Náhle vzhlédla. Konečně ustala. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Náhle ustal odhodil třísky. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále.
Ihned dala zase své divoké hry. Pojď, ubij tyto plné růže.
A tak přicházel den den. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. zavýskla si. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Hleděl na
ni zamyšleně. Viděla
před sebdu cizince. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Stín dopadl slunný její koutek. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko
