»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Konečně ustala.
Ihned dala zase své divoké hry. Náhle ustal odhodil třísky.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Stín dopadl slunný její koutek. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. Pojď, ubij tyto plné růže. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Hleděl na
ni zamyšleně. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. Ale
ani jediné nezničil. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Brzy bylo radostí,
. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati.
Náhle vzhlédla. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka.
A tak přicházel den den. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. zavýskla si. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Viděla
před sebdu cizince
