Stín dopadl slunný její koutek.
Náhle vzhlédla. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Hleděl na
ni zamyšleně. Pojď, ubij tyto plné růže. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa.
Ihned dala zase své divoké hry.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Viděla
před sebdu cizince. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Ale
ani jediné nezničil. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Náhle ustal odhodil třísky. Konečně ustala. Brzy bylo radostí,
. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím.
A tak přicházel den den. zavýskla si. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde
