ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 645 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Stál tehdy před Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Náhle ustal odhodil třísky. Ihned dala zase své divoké hry. Viděla před sebdu cizince. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud­ kostí zuřivou dále. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát ho již Maruška poznala zdaleka. A tak přicházel den den. Náhle vzhlédla. Zrak jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že mně podařila věc pouze zpola. Tak, tak také on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi, roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. Hleděl na ni zamyšleně. Konečně ustala. Brzy bylo radostí, . Tloukla jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula štěstím. Ale ani jediné nezničil. »HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh, máš vydatnou ruku. Jakás příbuznost duší mluvila němu. Také Maruška smála hlasitě zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá­ honu. Pot lil přes dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka­ nými, jež směřovaly trestnického dvora. >Podvod samý pod­ vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance, ani Marušku již neohlédnuv. — Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno- tisován Maruščinu hru.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7 musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. Zoufalý smích tkvěl jeho tváři. Dnes však ne- sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. »Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij, co pod ruku přijde. Bylať po­ skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za­ hradě, zdmi obehnané. zavýskla si. Pojď, zde ty rezedy též!< Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Považ jen, zotavila že venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a já nikdy již nemohu přes tuto zeď —< Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se usmívajíc muže, divoce hučícího. Stín dopadl slunný její koutek. rychlostí stračí brebtala svému malému katovskému dílu. Pojď, ubij tyto plné růže. Neboť byl pán vysokého stavu a opíral veliké jmění velkou protekci. Hluboký, spo­ kojený vzdech vzedmul prsa. stále stále unikal ten strašný, jasný, krátký výkřik