Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Náhle ustal odhodil třísky.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího.
A tak přicházel den den. Pojď, ubij tyto plné růže. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Brzy bylo radostí,
.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Jakás
příbuznost duší mluvila němu.
Ihned dala zase své divoké hry. Konečně ustala. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Viděla
před sebdu cizince. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. zavýskla si.
Náhle vzhlédla. Ale
ani jediné nezničil. Stín dopadl slunný její koutek.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Hleděl na
ni zamyšleně. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři
