A tak přicházel den den. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Viděla
před sebdu cizince. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Náhle ustal odhodil třísky.
Ihned dala zase své divoké hry. Konečně ustala. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. Stín dopadl slunný její koutek. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Hleděl na
ni zamyšleně. Ale
ani jediné nezničil. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále.
Náhle vzhlédla.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. Brzy bylo radostí,
. zavýskla si. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Pojď, ubij tyto plné růže.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou
