Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu.
Náhle vzhlédla. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Viděla
před sebdu cizince. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. Stín dopadl slunný její koutek. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Ale
ani jediné nezničil. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Náhle ustal odhodil třísky.
Ihned dala zase své divoké hry.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Pojď, ubij tyto plné růže. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Hleděl na
ni zamyšleně. zavýskla si. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále.
A tak přicházel den den. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Konečně ustala. Brzy bylo radostí,
