Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Viděla
před sebdu cizince. Konečně ustala.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Ale
ani jediné nezničil. Pojď, ubij tyto plné růže.
Ihned dala zase své divoké hry. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. Stín dopadl slunný její koutek. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru.
A tak přicházel den den. Brzy bylo radostí,
.
Náhle vzhlédla. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Náhle ustal odhodil třísky. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. zavýskla si. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. Hleděl na
ni zamyšleně. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola
