Stín dopadl slunný její koutek. Viděla
před sebdu cizince. zavýskla si. Brzy bylo radostí,
. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím.
Náhle vzhlédla. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu.
Ihned dala zase své divoké hry. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího. Ale
ani jediné nezničil. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik. Jakás
příbuznost duší mluvila němu. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku. Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati.
A tak přicházel den den. Náhle ustal odhodil třísky.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Hleděl na
ni zamyšleně. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Pojď, ubij tyto plné růže. Konečně ustala
