Tak, tak také
on chtěl držeti něco ruce chtěl otloukati zemi,
roztlouci, rozlámati; rozkovati, roztříštiti, nic rozdupati. Pojď, ubij tyto plné růže. Dnes však ne-
sesbíral svazek třísek neutvořil košťátko. Hluboký, spo
kojený vzdech vzedmul prsa. Viděla
před sebdu cizince. >Podvod samý pod
vod,< bručel jako únavě kráčel zvolna zase brance,
ani Marušku již neohlédnuv.
A tak přicházel den den. Také Maruška smála hlasitě
zavýskla, když bušil jako posedlý květinné obruby zá
honu. Ale
ani jediné nezničil. Brzy bylo radostí,
. zavýskla si. Pot lil přes
dětskou tvář, stírala jej šedivou pytlovinou. Stín dopadl slunný její koutek. —
Jako vody, která kruhy čeří, hleděl tupě hypno-
tisován Maruščinu hru. Natrhal přehrštli rezedek přinesl je. Zoufalý
smích tkvěl jeho tváři. Konečně ustala. Tloukla
jí kámen, který země vyhrabala tvář její planula
štěstím. Náhle ustal odhodil třísky. Zrak
jeho byl téměř vytřeštěně upjat choromyslné děcko. Stál tehdy před
Maruškou nehnuté svém šedém trestnickém oděvu.
Ale druhého dne asi touž hodinu přišel opět Tentokrát
ho již Maruška poznala zdaleka. Považ jen, zotavila že
venku, světě, žije ním dále, dále mne podvádí a
já nikdy již nemohu přes tuto zeď —<
Malá choromyslná pozdvihla hlavu hleděla nevinně se
usmívajíc muže, divoce hučícího.
»Tuhle udělám koště,« pravil, zatím uchopil hrsť
sena, jež ovinoval jako tkanici kolem svazku třísek; >tím ubij,
co pod ruku přijde. Pojď, zde
ty rezedy též!<
Rozpřáhl svazkem třísek ukazoval jí, jak. Pokaždé zajásala, když tříška odlétla, tloukla prud
kostí zuřivou dále. Vstoupil dvířky, jindy pevně uzamyka
nými, jež směřovaly trestnického dvora. Jakás
příbuznost duší mluvila němu.
Ihned dala zase své divoké hry. rychlostí stračí brebtala svému
malému katovskému dílu. Bylať po
skytnuta veliká výhoda: procházet denně půl hodiny za
hradě, zdmi obehnané. Skolila’s někoho jako jář Považ jen, že
mně podařila věc pouze zpola.HKLk CHOROMYSLNÁ* 6S7
musí hůl drobno rozdělit, tisíc drobtů roztříštit. stále stále unikal ten strašný,
jasný, krátký výkřik. Hleděl na
ni zamyšleně.
Náhle vzhlédla. Neboť byl pán vysokého stavu a
opíral veliké jmění velkou protekci.
»HIedme,« řekl vězeň, shýbaje se, bera ruky několik
rozbitých třísek jakousi kytici rovnaje, >přisámbůh,
máš vydatnou ruku
