doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Ale již dávno minulo. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Dříve bý
vala tuze divoká. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Bylo tehdy hrozné. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Psík. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Věděla toliko, že
.
A slizovala trochu prachu nimi. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Matka však bránila. Tam tedy seděla jako kuřátko koši.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. rvaly se, měly zprorážené hlavy. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .
Jen Maruška tom všem nevěděla. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch
