A slizovala trochu prachu nimi.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Věděla toliko, že
. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Uvažovali tehdy
dáti ústavu.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Matka však bránila. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Psík. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Dříve bý
vala tuze divoká. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Bylo tehdy hrozné. Ale již dávno minulo.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již
