ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 644 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Lezla všech čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. »Vydařily« matce, která kvetla jako paeonie při dobrém životě trestnici. Její vyšňoření záleželo rozpáraného pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Čmeláci toliko kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do teplého červnového dne. ně­ kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Uvažovali tehdy dáti ústavu. Jedly pily neustále a rvaly dvoře. Tak mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo, zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč sebe sama. Ostatních devět těšilo se z pevného zdraví. nikdy již nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající: >LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro- žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .696 MEYER-FÔRSTEROVÁ: nohou. Podložili staré pytle a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena, aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo si ublížiti. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška jako zvířátko. Nestála nic, ježto ničeho nežádala. A slizovala trochu prachu nimi. Ale ted zdála býti téměř vyhojenou. rvaly se, měly zprorážené hlavy.jiného výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Pak ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi­ cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý vzduch. Bylo tehdy hrozné. Jednou bylo, jako zahrada sté­ nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se pot. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Jen Maruška tom všem nevěděla. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla, choromyslná. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer, kdy chodívá spát, trochu přebral. doma při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Dříve bý­ vala tuze divoká. Věděla toliko, že . Pod tři sta korun ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Matka však bránila. Ale již dávno minulo. Ale nepovedly také jen tři dvanácti, jak řečeno. Psík. V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla o samotě Maruška, malá choromyslná