jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.
A slizovala trochu prachu nimi.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Byla také již pomalu čtrnácti letech. rvaly se, měly zprorážené hlavy. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .
Bývalo tak ticho trestnické zahradě.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Dříve bý
vala tuze divoká. Bylo tehdy hrozné. Ale již dávno minulo. Matka však bránila.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Věděla toliko, že
. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Psík. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici
