696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Ale již dávno minulo. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Dříve bý
vala tuze divoká. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti.
Jen Maruška tom všem nevěděla.
A slizovala trochu prachu nimi. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Věděla toliko, že
.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Bylo tehdy hrozné. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Matka však bránila. Psík. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Byla také již pomalu čtrnácti letech
