696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Psík. Věděla toliko, že
.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Bylo tehdy hrozné. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne.
A slizovala trochu prachu nimi. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Ale již dávno minulo. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .
Jen Maruška tom všem nevěděla. Matka však bránila. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Uvažovali tehdy
dáti ústavu.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Dříve bý
vala tuze divoká. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná
