Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Bylo tehdy hrozné. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Byla také již pomalu čtrnácti letech. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Dříve bý
vala tuze divoká. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Matka však bránila. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti.
A slizovala trochu prachu nimi.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Ale již dávno minulo. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala.
Jen Maruška tom všem nevěděla. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Psík. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. rvaly se, měly zprorážené hlavy. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Věděla toliko, že
. Uvažovali tehdy
dáti ústavu
