Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Uvažovali tehdy
dáti ústavu.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Ale již dávno minulo. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Matka však bránila. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Dříve bý
vala tuze divoká. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Psík. rvaly se, měly zprorážené hlavy.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Bylo tehdy hrozné. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Věděla toliko, že
.
A slizovala trochu prachu nimi. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch
