ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 644 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška jako zvířátko. nikdy již nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající: >LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro- žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .696 MEYER-FÔRSTEROVÁ: nohou. Uvažovali tehdy dáti ústavu. Její vyšňoření záleželo rozpáraného pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů.jiného výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. rvaly se, měly zprorážené hlavy. ně­ kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Pod tři sta korun ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Matka však bránila. Ale nepovedly také jen tři dvanácti, jak řečeno. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla, choromyslná. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Jednou bylo, jako zahrada sté­ nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se pot. Věděla toliko, že . Ale ted zdála býti téměř vyhojenou. Jedly pily neustále a rvaly dvoře. Podložili staré pytle a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena, aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo si ublížiti. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Nestála nic, ježto ničeho nežádala. V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla o samotě Maruška, malá choromyslná. Bylo tehdy hrozné. Pak ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi­ cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý vzduch. Tak mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo, zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč sebe sama. Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer, kdy chodívá spát, trochu přebral. Dříve bý­ vala tuze divoká. Čmeláci toliko kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do teplého červnového dne. Ale již dávno minulo. Ostatních devět těšilo se z pevného zdraví. Bývalo tak ticho trestnické zahradě. »Vydařily« matce, která kvetla jako paeonie při dobrém životě trestnici. Lezla všech čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. doma při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. A slizovala trochu prachu nimi. Jen Maruška tom všem nevěděla. Psík