Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná.
Jen Maruška tom všem nevěděla. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Dříve bý
vala tuze divoká. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Věděla toliko, že
. Psík.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Bylo tehdy hrozné. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Matka však bránila. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Ale již dávno minulo.
A slizovala trochu prachu nimi. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne
