Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Byla také již pomalu čtrnácti letech. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . rvaly se, měly zprorážené hlavy.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Dříve bý
vala tuze divoká. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Bylo tehdy hrozné. Psík. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Věděla toliko, že
. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Uvažovali tehdy
dáti ústavu.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Matka však bránila.
A slizovala trochu prachu nimi. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Ale již dávno minulo. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne
