dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Matka však bránila. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů.
A slizovala trochu prachu nimi. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Psík. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Věděla toliko, že
. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Byla také již pomalu čtrnácti letech.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. rvaly se, měly zprorážené hlavy.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě.
Jen Maruška tom všem nevěděla.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Tam tedy seděla jako kuřátko koši.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Bylo tehdy hrozné. Ale již dávno minulo. Dříve bý
vala tuze divoká
