Psík. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici.
A slizovala trochu prachu nimi. Věděla toliko, že
. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .
Jen Maruška tom všem nevěděla. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. rvaly se, měly zprorážené hlavy. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Dříve bý
vala tuze divoká. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Ale již dávno minulo. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Bylo tehdy hrozné.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Matka však bránila.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná
