V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Věděla toliko, že
. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Bylo tehdy hrozné.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Ale již dávno minulo. rvaly se, měly zprorážené hlavy. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne.
A slizovala trochu prachu nimi. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Matka však bránila. Dříve bý
vala tuze divoká. Uvažovali tehdy
dáti ústavu.
Jen Maruška tom všem nevěděla.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Psík. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko
