doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Ale již dávno minulo. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Psík. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Byla také již pomalu čtrnácti letech.
A slizovala trochu prachu nimi. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Matka však bránila. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Dříve bý
vala tuze divoká. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Věděla toliko, že
. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Bylo tehdy hrozné.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. rvaly se, měly zprorážené hlavy. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou
