Dříve bý
vala tuze divoká. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Věděla toliko, že
.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Psík. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Ale již dávno minulo. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Bylo tehdy hrozné. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Matka však bránila. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. rvaly se, měly zprorážené hlavy. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka.
A slizovala trochu prachu nimi. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama
