»Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Bylo tehdy hrozné. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Psík. Ale již dávno minulo.
A slizovala trochu prachu nimi.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Dříve bý
vala tuze divoká. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Věděla toliko, že
. Matka však bránila. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka
