Bývalo tak ticho trestnické zahradě. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Psík.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Věděla toliko, že
. Matka však bránila. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Bylo tehdy hrozné.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral.
A slizovala trochu prachu nimi. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti.
Jen Maruška tom všem nevěděla.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Dříve bý
vala tuze divoká. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Ale již dávno minulo. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou
