Věděla toliko, že
. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Ale již dávno minulo. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná.
A slizovala trochu prachu nimi.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Dříve bý
vala tuze divoká. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Psík.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Bylo tehdy hrozné.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Matka však bránila
