doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Uvažovali tehdy
dáti ústavu.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Byla také již pomalu čtrnácti letech.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Bylo tehdy hrozné. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Ale již dávno minulo. Matka však bránila. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch.
A slizovala trochu prachu nimi. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Věděla toliko, že
. Dříve bý
vala tuze divoká.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Psík.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama
