Uvažovali tehdy
dáti ústavu. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Bylo tehdy hrozné. Věděla toliko, že
. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Tam tedy seděla jako kuřátko koši.
A slizovala trochu prachu nimi. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Matka však bránila.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Psík.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Byla také již pomalu čtrnácti letech. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Dříve bý
vala tuze divoká. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Ale již dávno minulo. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. rvaly se, měly zprorážené hlavy
