»Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Věděla toliko, že
.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Byla také již pomalu čtrnácti letech. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala.
A slizovala trochu prachu nimi. Dříve bý
vala tuze divoká. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Psík. Bylo tehdy hrozné. Matka však bránila.
Jen Maruška tom všem nevěděla. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Ale již dávno minulo. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral
