Matka však bránila. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Psík.
Jen Maruška tom všem nevěděla. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Bylo tehdy hrozné. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. Dříve bý
vala tuze divoká. Ale již dávno minulo.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. rvaly se, měly zprorážené hlavy. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Věděla toliko, že
.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno.
A slizovala trochu prachu nimi. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Tam tedy seděla jako kuřátko koši.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily
