Matka však bránila. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. rvaly se, měly zprorážené hlavy. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Ale již dávno minulo. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti.
A slizovala trochu prachu nimi.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Psík.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Věděla toliko, že
. Bylo tehdy hrozné. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Dříve bý
vala tuze divoká. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná
