696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Matka však bránila. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Věděla toliko, že
.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Bylo tehdy hrozné. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví.
A slizovala trochu prachu nimi. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Ale již dávno minulo. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Dříve bý
vala tuze divoká. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Byla také již pomalu čtrnácti letech.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Psík. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná
