doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Ale již dávno minulo. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko.
A slizovala trochu prachu nimi. Uvažovali tehdy
dáti ústavu.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Dříve bý
vala tuze divoká. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Věděla toliko, že
. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. Psík.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Matka však bránila. Bylo tehdy hrozné. Byla také již pomalu čtrnácti letech.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. rvaly se, měly zprorážené hlavy.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví
