V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Věděla toliko, že
. Bylo tehdy hrozné. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Matka však bránila. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.
A slizovala trochu prachu nimi. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Psík. Tam tedy seděla jako kuřátko koši.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Ale již dávno minulo. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě.
Jen Maruška tom všem nevěděla. Dříve bý
vala tuze divoká. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti
