Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již .696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala.
A slizovala trochu prachu nimi. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. rvaly se, měly zprorážené hlavy.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch. Bylo tehdy hrozné. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot. Tam tedy seděla jako kuřátko koši.
Jen Maruška tom všem nevěděla. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná. Byla také již pomalu čtrnácti letech.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Dříve bý
vala tuze divoká. Věděla toliko, že
. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Matka však bránila. Ale již dávno minulo. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. Psík.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná
