ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 644 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
696 MEYER-FÔRSTEROVÁ: nohou.jiného výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce. V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla o samotě Maruška, malá choromyslná. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Psík. Věděla toliko, že . Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Bylo tehdy hrozné. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla, choromyslná. Jedly pily neustále a rvaly dvoře. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Čmeláci toliko kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do teplého červnového dne. A slizovala trochu prachu nimi. »Vydařily« matce, která kvetla jako paeonie při dobrém životě trestnici. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne. Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer, kdy chodívá spát, trochu přebral. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška jako zvířátko. Ale ted zdála býti téměř vyhojenou. Ostatních devět těšilo se z pevného zdraví. Jednou bylo, jako zahrada sté­ nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se pot. Pak ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi­ cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý vzduch. Ale již dávno minulo. nikdy již nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající: >LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro- žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Jen Maruška tom všem nevěděla. Matka však bránila. Tak mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo, zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč sebe sama. Uvažovali tehdy dáti ústavu. Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily. Její vyšňoření záleželo rozpáraného pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Dříve bý­ vala tuze divoká. Lezla všech čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Ale nepovedly také jen tři dvanácti, jak řečeno. Nestála nic, ježto ničeho nežádala. Podložili staré pytle a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena, aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo si ublížiti. doma při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka. Pod tři sta korun ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. ně­ kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná