Jen Maruška tom všem nevěděla. Nestála nic,
ježto ničeho nežádala. Bylo tehdy hrozné. »Vydařily« matce, která kvetla jako
paeonie při dobrém životě trestnici. Tam tedy seděla jako kuřátko koši. Čmeláci toliko
kroužili dusným bzučením kolem tlustých otevřených květů
náprstníkových, vodní nádrže volaly rozrušeně žáby do
teplého červnového dne. Tak
mohl pošpinit malý umouněnec, jak právě zachtělo,
zemí, hlinou čímkoli; nikoho tím příliš nedotýkala, leč
sebe sama. Uvažovali tehdy
dáti ústavu. Ale již dávno minulo.jiného
výkřiku záchraně, než tento jediný ještě------- Časem
dokonce již usmívala hleděla vesele žlutého slunce.
Bývalo tak ticho trestnické zahradě. Byla také již pomalu čtrnácti letech. Psík. Její vyšňoření záleželo rozpáraného
pytle, který uvázali kolem modrých plátěných šatů. Pak
ozval klapot nesčetných dřeváků kamenných dlaždi
cích, tehdy každý věděl, kdo náhodou šel silnicí mimo, že
nastala hodina, kdy vězňové bývají vyváděni čerstvý
vzduch.
Bylo věru dodivu toto abnormní potomstvo tak
řádných statečných lidí, nichž nejvýše muž někdy večer,
kdy chodívá spát, trochu přebral. Jedly pily neustále
a rvaly dvoře. Lezla všech
čtyřech; čenichala všude zemi; sebírala pohozené kůrky. Dříve bý
vala tuze divoká. Ale ted zdála býti téměř
vyhojenou. Podložili staré pytle
a rohože, kolem jejího místečka nakupili pak násep sena,
aby byla všeho ochráněna, čím mohla poraniti nebo
si ublížiti. Věděla toliko, že
. ně
kterých dnů podobalo se, jest zcela rozumná. Ostatních devět těšilo se
z pevného zdraví. nikdy již
nebylo slýchati domem její křik, strašné, srdce rozdírající:
>LemI Lem! Lem!< tak beze všeho smyslu přece ohro-
žité, jakoby celém těle hořela, nenalézala již . Matka však bránila. doma
při ostatních >ztratila«, jak říkala inšpektorka.
Ale všecky zprorážené hlavy zase vždy zacelily.
V trestnické zahradě, prostřed zeleného pažitu, seděla
o samotě Maruška, malá choromyslná. Ano, býval skutečně čas, kdy byla Maruška
jako zvířátko. Jednou bylo, jako zahrada sté
nala žárem; prýštila pryskyřice med, čele drobné
choromyslné, která horečně zápolila starou holí, perlil se
pot.
A slizovala trochu prachu nimi. dvora trestnice bylo slyšeti jak zvoní poledne.696 MEYER-FÔRSTEROVÁ:
nohou. rvaly se, měly zprorážené hlavy. Pod tři sta korun
ročně nepřijal ani jediný ústav celém světě. Ale nepovedly také
jen tři dvanácti, jak řečeno. dívek zůstala jedna hluchoněmá, jedna byla,
choromyslná
