Realistická jen tlustým, maka-
vým podáním okatých detailů, ale pravda plnost života chybí. »Flachsmannu< jde očividně stopách Dreye-
rova »Zkušebního kandidáta* zde tam bojuje mladý paeda-
gogický nadšenec svůj dobrý boj, tím ovšem rozdílem, tam
podléhá, zde však vítězí pomocí vyšší úřední instance, která
dosazuje jej místo Flachsmauna, tohoto výlupku vší pedan
terie, zabedněnosti špatnosti, vykonávajíc tím akt divadelní
spravedlnosti, odměnu ctnosti potrestání zla. Ale umění? Zde počínají námitky.
Vlastní první novinka nové sezóny »Flachsmann vy
chovatel*, veselohra Otty Ernsta, jest ukázka nejnovější vlny
ve vývoji moderního dramatu: studií určitých uzavřených, odbor
ných prostředí lapidárně vyjádřenou, posledních galerií
slyšitelnou didaktickou tendencí.
Jaký nesmírný rozdíl realismu Hauptmannova, jenž tuto plnost
. Užitečnost ten
dence, již hra Ernsta vyžaduje, ovšem mimo spor.640 DIVADLO. Školský byrokratismus bezduchý formalism
zasluhuje odsouzení tedy snadě bližšího nežli jeho
představitel Flachsmann nejen hlupák, ale podvodník ni
čema? která posluchačka hledišti nešla zápas nové
ideje vychovatelské, když ten Flemming tak hezký mladý
chlapík když tyto ideje jsou hlásány neodolatelným hlasem
páně Vojanovým? Průkopníci nové školy mohou být spokojeni,
nelze opravdu dvě hodiny divadelního večera vykonati pro ni
více. Vojan, Seifert, Steinsberk několik plno
krevných, sytě vyřezaných postav, ale poněvadž úlohách druho-
řadných, chyběla celku náležitá reliefnost vyvrcholenost.
. Hra Ernstova pod
řizuje násilně všecko své myšlence tendenci, užívá nejhrubších
prostředků, pracuje jen nejkřiklavějšími antithésami, kreslí tlustými
čarami, vyrovnává konflikt nejpohodlněji spokojenosti nej
méně vychovaného obecenstva. Číst tom knihy články jim nevoní nuže, vpra
víme jim hlavy pomocí veselohry, hodně poutavé šťav
natě! aby nemohli ani chvíli kolísat svými sympathiemi,
rozdělíme tak ostře světla stíny,, aby viděla bez kukátka
i poslední galerie.
vývoj, ale Romeo Matějovského neposkytuje ani útěchy. Německé dílo toho genru, jakého
jest francouzskou analogií Brieuxův »Červený talár<. Ta
kový dokonalý, plnokrevný Kulturphilister, jak Nietzsche
vpálil čelo znamení své nenávisti, zdá vyzírati autora
této, hry, který mimo zjednal již před tím nevadnoucí va
vříny veškerého německého šosáctví svou hrou »Jugend von
Heute«, nespravedlivou zlou karikaturou všeho mladého my
šlení umění. hledišti
sedí rodičové mládeže mají nanejvýš potřebí, aby trochu
přemýšleli základních otázkách paedagogiky potřebě školní
reformy. Tam zlořády
stavu soudcovského, zde učitelského, tam brilantní dramatika sar-
douvské školy, zde počestně vyráběná Gesinnungstiichtigkeit.Za vytvořili pp
