. Číst tom knihy články jim nevoní nuže, vpra
víme jim hlavy pomocí veselohry, hodně poutavé šťav
natě! aby nemohli ani chvíli kolísat svými sympathiemi,
rozdělíme tak ostře světla stíny,, aby viděla bez kukátka
i poslední galerie. Ta
kový dokonalý, plnokrevný Kulturphilister, jak Nietzsche
vpálil čelo znamení své nenávisti, zdá vyzírati autora
této, hry, který mimo zjednal již před tím nevadnoucí va
vříny veškerého německého šosáctví svou hrou »Jugend von
Heute«, nespravedlivou zlou karikaturou všeho mladého my
šlení umění. Hra Ernstova pod
řizuje násilně všecko své myšlence tendenci, užívá nejhrubších
prostředků, pracuje jen nejkřiklavějšími antithésami, kreslí tlustými
čarami, vyrovnává konflikt nejpohodlněji spokojenosti nej
méně vychovaného obecenstva.
Vlastní první novinka nové sezóny »Flachsmann vy
chovatel*, veselohra Otty Ernsta, jest ukázka nejnovější vlny
ve vývoji moderního dramatu: studií určitých uzavřených, odbor
ných prostředí lapidárně vyjádřenou, posledních galerií
slyšitelnou didaktickou tendencí. »Flachsmannu< jde očividně stopách Dreye-
rova »Zkušebního kandidáta* zde tam bojuje mladý paeda-
gogický nadšenec svůj dobrý boj, tím ovšem rozdílem, tam
podléhá, zde však vítězí pomocí vyšší úřední instance, která
dosazuje jej místo Flachsmauna, tohoto výlupku vší pedan
terie, zabedněnosti špatnosti, vykonávajíc tím akt divadelní
spravedlnosti, odměnu ctnosti potrestání zla. Užitečnost ten
dence, již hra Ernsta vyžaduje, ovšem mimo spor. Německé dílo toho genru, jakého
jest francouzskou analogií Brieuxův »Červený talár<. Ale umění? Zde počínají námitky.
Jaký nesmírný rozdíl realismu Hauptmannova, jenž tuto plnost
. Školský byrokratismus bezduchý formalism
zasluhuje odsouzení tedy snadě bližšího nežli jeho
představitel Flachsmann nejen hlupák, ale podvodník ni
čema? která posluchačka hledišti nešla zápas nové
ideje vychovatelské, když ten Flemming tak hezký mladý
chlapík když tyto ideje jsou hlásány neodolatelným hlasem
páně Vojanovým? Průkopníci nové školy mohou být spokojeni,
nelze opravdu dvě hodiny divadelního večera vykonati pro ni
více. Tam zlořády
stavu soudcovského, zde učitelského, tam brilantní dramatika sar-
douvské školy, zde počestně vyráběná Gesinnungstiichtigkeit.
vývoj, ale Romeo Matějovského neposkytuje ani útěchy. Vojan, Seifert, Steinsberk několik plno
krevných, sytě vyřezaných postav, ale poněvadž úlohách druho-
řadných, chyběla celku náležitá reliefnost vyvrcholenost. hledišti
sedí rodičové mládeže mají nanejvýš potřebí, aby trochu
přemýšleli základních otázkách paedagogiky potřebě školní
reformy.640 DIVADLO.Za vytvořili pp. Realistická jen tlustým, maka-
vým podáním okatých detailů, ale pravda plnost života chybí
