pro nás stále ještě jen romantick
.«
A čím déle zhlížím, tím více cítím blízkost an
děla.DIVADLO. HACKENSCHMIED. GJALSKI.
Veseloherní obrázek staré Litomyšle »M. Vidíte naše bodré
měšťáčky roku 1836, jejich ženy dcery, vlastence nevla-
stence, jak šatili, jak mluvili, jak bavili, milovali intri
kovali, ciťte atmosféru doby toho prvotního zápalu vlastene
ckého, jenž tak suggestivně sálá rtů autorky slavné *Kuchařky*
až všech podrobností starosvětského nábytku, jenž dík pečlivé
režii plní přijímací její pokoj. Všecka velebnost nebe jeho hvězd ňad námi, všecka
ta nekonečnost ohromnost nespočetných světel není ne
změrnou vedle štěstí blaženství, které svítí vstříc mi
lovaných jejích očí, sladké její blízkosti rty bez
ustání musí šeptati jediné slovo: anděl anděl!
Na nebi právě dostoupila Kapella zenitu, nejzazším
východu tratí Arktur jich purpurové paprsky jakoby
ji zdobily purpurem, vzdávajíce královskou poctu.
DiVadlo.
PŘEL. Kdežto však doby příliš vzdálené jsou stále ještě naŠ
očích oblity gloriolou pathetičnosti tragiky, která nedá r<
lištičkou drobnokresbou tak hned strhnout, môžeme pozorov,
jak ztrácí minulost této krvavé vážnosti tím více, čím nám
bližší. novince Jiráskově jako vůbec většině po
sledních jeho děl můžeme pozorovati, jak jeho historism, jenž tak
jako všechen moderní historism dítětem romantiky, opu
dávno tuto svou matku vstoupil služeb deskriptívni
realismu. Rettigová*
od Aloise Jiráska není sice dílo žádného zvláštního ideového roz-
pjetí, marně byste něm hledali symbolický nějaký dosah, thesi,
dialektiku anebo zdroj prudkých emocí, ale vezmete-li prostě
za to, čím ono chce být, nelitujete toho večera.
Teprve nyní jsme pozorovali, jak dlouhá byla naše pro
cházka vrátili jsme domů. Středověk př. Šablonovitou historii dvou milenců,
kteří bezmála nebyli sebe dostali, ale dík paní Rettigové
přece dostanou, nepovažuje asi ani autor sám víc než za
pružinu pohybu pro děj, níž sice zde nijak obzvláště nezáleží,
ale bez níž přec nelze obejít, nemá celá hra ztrnout samé
drobnomalbě. Zde zajisté nešlo
autorovi nic víc než aby vzkřísil kus starého našeho měšťan
ského života zvláštní vůní prvých dob obrozenských polehtal
jí mlsný jazýček našeho historického smyslu.
muže vyvoleného věky milovaného tak
z anděla stane dítě
