Přede mnou
stál Ježíš celé své božské, věčné kráse. nových sférách musí přijati podobu hmotnou. Zlobila jsem bo
lelo mne nepochopení života. první chvíli
uváděli paměť jistého pastora, kterého jsem slyšela
před dávnem někde Německu, jednoho kapucína,
kterého jsem slyšela jisté vsi blízko Neapole, pak opět
rabína Haliče posléze bylo mi, jako bych nich viděla
a slyšela novobiblické farizeje. Leč knize osudu-
iaře věčnosti čase usouzeno jinak.« —
A krásných, podivných očí svítil mne pohled plný bla
ženosti, dobroty pravdy celého zjevu sálalo mne
a daleko kolem něho cosi světlého, čem poznala jsem lásku
v její ohromnosti jakožto vládkyni všeho, krouží ne
beském hýbe zemí. nejbělejšího,
zdlouha sřásněného roucha vztáhl mně ruku jako že
hnání útěše. Nej-
e sváben byl břehům Nilu Gangu, aby tam stal
jsovým květem, chtěl ustlati slavičím vejci,
lěhož sladce dojemně tloukl slavík. Láska jest
život život není nic jiného, nežli dech mého Otce.ěl. Avšak jak divně vyhlíželi ještě div
něji mluvili Nevěděla jsem, kam zařaditi. anděl
>upil pod srdce ženy, šťastné blažené náručí objetí
. Jediná láska jest to, čím
zachovává zákon boží jedině láskou spojují svazky,
které jsou trvalé věčné před tímto zákonem. slova stejné nářky na
bídný život, totéž proklínání, život není pokaždé sou
hlase paragrafy lidských zákoníků. tom rozbřesklo přejasné světlo. Zadržel jsem musil jsem oběma rukama
uchopit její ruce, abych vnořil dlouhým pohledem —
horkým pohledem celý ten drahý zjev, jehožto tvarů,
hle, jakoby tvořil přede mnou obraz samé Lásky vrý-
vám pohledem něžnou, slastnou rozkoš, níž jakoby
tekl duše akord věčné harmonie verš věčné básně —. tom probudím —. Opravdu, byla bych nejraději
plakala.
A dosud duše sní, nebo slyší vypravovati. pravil: 'Blahoslavená ty’s, neboť srdce tvé
osvíceno rozpáleno jest láskou.PROCHÁZKOU 57
žili jen pro sebe, nás zatopila oko přivyklo jíž tak
tomu zhoustlému šeru, stále víc jasněji vidím dívám
se milý ovál těch lící měkké pleti, vidím šťavnaté, plné
rty, tenký pas rozkošné, živé, drahé pohyby.
Ijá zahleděl drahé líce těch jasných, sví
tících očí. věčného
□nečna schází hlubiny času prostoru překrásný
. Řekl mi, přichází samaritánské stud
nice.
A počne vypravovati: Měla jsem podivný sen-
Šla jsem pustou jakousi krajinou, ale tak pustou, bych
nebyla potkávala lidi
