Leč knize osudu-
iaře věčnosti čase usouzeno jinak. Láska jest
život život není nic jiného, nežli dech mého Otce. tom rozbřesklo přejasné světlo. Opravdu, byla bych nejraději
plakala. tom probudím —. Zadržel jsem musil jsem oběma rukama
uchopit její ruce, abych vnořil dlouhým pohledem —
horkým pohledem celý ten drahý zjev, jehožto tvarů,
hle, jakoby tvořil přede mnou obraz samé Lásky vrý-
vám pohledem něžnou, slastnou rozkoš, níž jakoby
tekl duše akord věčné harmonie verš věčné básně —.ěl.
Ijá zahleděl drahé líce těch jasných, sví
tících očí.PROCHÁZKOU 57
žili jen pro sebe, nás zatopila oko přivyklo jíž tak
tomu zhoustlému šeru, stále víc jasněji vidím dívám
se milý ovál těch lící měkké pleti, vidím šťavnaté, plné
rty, tenký pas rozkošné, živé, drahé pohyby. Jediná láska jest to, čím
zachovává zákon boží jedině láskou spojují svazky,
které jsou trvalé věčné před tímto zákonem. nových sférách musí přijati podobu hmotnou. Avšak jak divně vyhlíželi ještě div
něji mluvili Nevěděla jsem, kam zařaditi. věčného
□nečna schází hlubiny času prostoru překrásný
. Nej-
e sváben byl břehům Nilu Gangu, aby tam stal
jsovým květem, chtěl ustlati slavičím vejci,
lěhož sladce dojemně tloukl slavík. pravil: 'Blahoslavená ty’s, neboť srdce tvé
osvíceno rozpáleno jest láskou. Zlobila jsem bo
lelo mne nepochopení života. nejbělejšího,
zdlouha sřásněného roucha vztáhl mně ruku jako že
hnání útěše. slova stejné nářky na
bídný život, totéž proklínání, život není pokaždé sou
hlase paragrafy lidských zákoníků. Řekl mi, přichází samaritánské stud
nice.
A počne vypravovati: Měla jsem podivný sen-
Šla jsem pustou jakousi krajinou, ale tak pustou, bych
nebyla potkávala lidi. anděl
>upil pod srdce ženy, šťastné blažené náručí objetí
.« —
A krásných, podivných očí svítil mne pohled plný bla
ženosti, dobroty pravdy celého zjevu sálalo mne
a daleko kolem něho cosi světlého, čem poznala jsem lásku
v její ohromnosti jakožto vládkyni všeho, krouží ne
beském hýbe zemí. Přede mnou
stál Ježíš celé své božské, věčné kráse. první chvíli
uváděli paměť jistého pastora, kterého jsem slyšela
před dávnem někde Německu, jednoho kapucína,
kterého jsem slyšela jisté vsi blízko Neapole, pak opět
rabína Haliče posléze bylo mi, jako bych nich viděla
a slyšela novobiblické farizeje.
A dosud duše sní, nebo slyší vypravovati
