Leč knize osudu-
iaře věčnosti čase usouzeno jinak. Avšak jak divně vyhlíželi ještě div
něji mluvili Nevěděla jsem, kam zařaditi. věčného
□nečna schází hlubiny času prostoru překrásný
. Zadržel jsem musil jsem oběma rukama
uchopit její ruce, abych vnořil dlouhým pohledem —
horkým pohledem celý ten drahý zjev, jehožto tvarů,
hle, jakoby tvořil přede mnou obraz samé Lásky vrý-
vám pohledem něžnou, slastnou rozkoš, níž jakoby
tekl duše akord věčné harmonie verš věčné básně —. slova stejné nářky na
bídný život, totéž proklínání, život není pokaždé sou
hlase paragrafy lidských zákoníků.
Ijá zahleděl drahé líce těch jasných, sví
tících očí.ěl. nových sférách musí přijati podobu hmotnou. Jediná láska jest to, čím
zachovává zákon boží jedině láskou spojují svazky,
které jsou trvalé věčné před tímto zákonem. pravil: 'Blahoslavená ty’s, neboť srdce tvé
osvíceno rozpáleno jest láskou. Přede mnou
stál Ježíš celé své božské, věčné kráse. tom probudím —.
A počne vypravovati: Měla jsem podivný sen-
Šla jsem pustou jakousi krajinou, ale tak pustou, bych
nebyla potkávala lidi. Láska jest
život život není nic jiného, nežli dech mého Otce. nejbělejšího,
zdlouha sřásněného roucha vztáhl mně ruku jako že
hnání útěše. anděl
>upil pod srdce ženy, šťastné blažené náručí objetí
. první chvíli
uváděli paměť jistého pastora, kterého jsem slyšela
před dávnem někde Německu, jednoho kapucína,
kterého jsem slyšela jisté vsi blízko Neapole, pak opět
rabína Haliče posléze bylo mi, jako bych nich viděla
a slyšela novobiblické farizeje. tom rozbřesklo přejasné světlo.
A dosud duše sní, nebo slyší vypravovati. Opravdu, byla bych nejraději
plakala.PROCHÁZKOU 57
žili jen pro sebe, nás zatopila oko přivyklo jíž tak
tomu zhoustlému šeru, stále víc jasněji vidím dívám
se milý ovál těch lící měkké pleti, vidím šťavnaté, plné
rty, tenký pas rozkošné, živé, drahé pohyby. Nej-
e sváben byl břehům Nilu Gangu, aby tam stal
jsovým květem, chtěl ustlati slavičím vejci,
lěhož sladce dojemně tloukl slavík. Řekl mi, přichází samaritánské stud
nice.« —
A krásných, podivných očí svítil mne pohled plný bla
ženosti, dobroty pravdy celého zjevu sálalo mne
a daleko kolem něho cosi světlého, čem poznala jsem lásku
v její ohromnosti jakožto vládkyni všeho, krouží ne
beském hýbe zemí. Zlobila jsem bo
lelo mne nepochopení života
