Dupal nohama. Viděl
jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku.620 PAUL ADAMI
Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá
vaje přemlouvat Nepromluvil již.
Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou
baron zanechal pultě.
Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do
polovice bezbarvým tekutým jedem.< Nepo
slouchal moji odpověď.. Jeho límeček nebyl než kus pro
močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel:
»Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy
zdvihnu 20. Zaplatím kritiky. Žádal,
abych dal 20000 fr. osmačtyřicet let.* Pátrali jsme dědici.* >Vaši sestru?* >Ne,
chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka.. Podlaha se
houpala pod jeho kroky. Pozvu
pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků
napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona
Saye krásnou Hollanďanku. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev.000 franků Dejte 20.
Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý. Vidíte,
vždyť skoro ani nevím, žena je. Šel dveřím. Obrátil zády ke
mně, obličejem oknu sklonil nad papírem.
. Nedal vysvětlit,
že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až
bude prodán zámek. Když mluvil,
skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich
potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy.
»Béřete jeden den štěstí. Zdvihl se. Když rozkouši,
zaprasklo jakoby sklo lámal. Co? se^ ne
obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?.000 franků. Dejte
mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned..... Půjdu
do lázní. pak se
zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po
hodlně myslit. krejčímu mne dovedete. Křeč jím otřásla. Achl. Vyňal ní
cukrátko nechal proklouznout mezi rty. Pot mu
prýštil ještě prudčeji. . Telegrafoval
jsem mu. »Čekat!« Uhodil rukou stůl. Zjistili jsme od-
úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím. dám tisku své pojednání. Prodávají tam
prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné
košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy. Jmenoval universálními dědici nej-
bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to,
že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného
štěstí. Jenom děvky ho
spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat
chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco
užil. Přijel prvním rychlíkem. Poněvadž nebylo žádných bliž
ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers.1
Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí
