ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 628 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Co? se^ ne­ obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?. Telegrafoval jsem mu. Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou baron zanechal pultě. osmačtyřicet let. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona Saye krásnou Hollanďanku. Obrátil zády ke mně, obličejem oknu sklonil nad papírem. pak se zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po­ hodlně myslit. Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý. Jmenoval universálními dědici nej- bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to, že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného štěstí. Dupal nohama. Jenom děvky ho­ spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco užil. Achl. Pozvu pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge. Půjdu do lázní. Když rozkouši, zaprasklo jakoby sklo lámal. Dejte mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned. Žádal, abych dal 20000 fr. Jeho límeček nebyl než kus pro­ močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel: »Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy­ zdvihnu 20.620 PAUL ADAMI Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá­ vaje přemlouvat Nepromluvil již.. Vidíte, vždyť skoro ani nevím, žena je.. dám tisku své pojednání. krejčímu mne dovedete. Vyňal ní cukrátko nechal proklouznout mezi rty.< Nepo­ slouchal moji odpověď.1 Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí. Zaplatím kritiky. Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do polovice bezbarvým tekutým jedem. Křeč jím otřásla. »Béřete jeden den štěstí. . Zjistili jsme od- úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím. Podlaha se houpala pod jeho kroky. Prodávají tam prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy.* >Vaši sestru?* >Ne, chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka. Přijel prvním rychlíkem. Když mluvil, skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy. Pot mu prýštil ještě prudčeji... Poněvadž nebylo žádných bliž­ ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers. »Čekat!« Uhodil rukou stůl.000 franků Dejte 20. Nedal vysvětlit, že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až bude prodán zámek.000 franků. Zdvihl se.. . Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev.* Pátrali jsme dědici. Šel dveřím.. Viděl jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku