Poněvadž nebylo žádných bliž
ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers. Nedal vysvětlit,
že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až
bude prodán zámek.< Nepo
slouchal moji odpověď. krejčímu mne dovedete. dám tisku své pojednání. Viděl
jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku. Co? se^ ne
obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?. . Přijel prvním rychlíkem. Když rozkouši,
zaprasklo jakoby sklo lámal..* Pátrali jsme dědici.
Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou
baron zanechal pultě.000 franků Dejte 20.000 franků. Zaplatím kritiky.620 PAUL ADAMI
Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá
vaje přemlouvat Nepromluvil již. Zjistili jsme od-
úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím. Pot mu
prýštil ještě prudčeji..
. Telegrafoval
jsem mu. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev. Jmenoval universálními dědici nej-
bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to,
že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného
štěstí. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků
napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona
Saye krásnou Hollanďanku... Achl. pak se
zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po
hodlně myslit. »Čekat!« Uhodil rukou stůl.1
Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí.
»Béřete jeden den štěstí. Dupal nohama. Jenom děvky ho
spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat
chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco
užil.
Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý. Šel dveřím. Dejte
mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned. Žádal,
abych dal 20000 fr. Prodávají tam
prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné
košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy.. Vyňal ní
cukrátko nechal proklouznout mezi rty. Podlaha se
houpala pod jeho kroky. osmačtyřicet let. Jeho límeček nebyl než kus pro
močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel:
»Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy
zdvihnu 20. Pozvu
pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge. Vidíte,
vždyť skoro ani nevím, žena je.* >Vaši sestru?* >Ne,
chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka. Půjdu
do lázní. Když mluvil,
skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich
potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy. Zdvihl se. Křeč jím otřásla. Obrátil zády ke
mně, obličejem oknu sklonil nad papírem..
Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do
polovice bezbarvým tekutým jedem