Prodávají tam
prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné
košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy. Co? se^ ne
obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?. Žádal,
abych dal 20000 fr.
. Nedal vysvětlit,
že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až
bude prodán zámek.. Šel dveřím. Půjdu
do lázní. Jmenoval universálními dědici nej-
bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to,
že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného
štěstí. Jenom děvky ho
spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat
chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco
užil..< Nepo
slouchal moji odpověď.620 PAUL ADAMI
Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá
vaje přemlouvat Nepromluvil již.
Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý. Zaplatím kritiky. Dejte
mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned. Křeč jím otřásla.. Pot mu
prýštil ještě prudčeji. »Čekat!« Uhodil rukou stůl. dám tisku své pojednání. pak se
zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po
hodlně myslit. Podlaha se
houpala pod jeho kroky. Vidíte,
vždyť skoro ani nevím, žena je. Telegrafoval
jsem mu.000 franků Dejte 20. krejčímu mne dovedete.* >Vaši sestru?* >Ne,
chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka.000 franků. Když rozkouši,
zaprasklo jakoby sklo lámal. Poněvadž nebylo žádných bliž
ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers. Když mluvil,
skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich
potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy. Zdvihl se. Vyňal ní
cukrátko nechal proklouznout mezi rty. Přijel prvním rychlíkem. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků
napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona
Saye krásnou Hollanďanku. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev..* Pátrali jsme dědici. Jeho límeček nebyl než kus pro
močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel:
»Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy
zdvihnu 20. Dupal nohama.
Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do
polovice bezbarvým tekutým jedem..
»Béřete jeden den štěstí.. . Zjistili jsme od-
úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím. Viděl
jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku.1
Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí. Pozvu
pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge. Obrátil zády ke
mně, obličejem oknu sklonil nad papírem.
Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou
baron zanechal pultě. osmačtyřicet let. Achl
