Zjistili jsme od-
úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím. Přijel prvním rychlíkem. Šel dveřím. Dejte
mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned. Co? se^ ne
obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?.620 PAUL ADAMI
Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá
vaje přemlouvat Nepromluvil již. Jeho límeček nebyl než kus pro
močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel:
»Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy
zdvihnu 20.< Nepo
slouchal moji odpověď. Telegrafoval
jsem mu.1
Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí. Prodávají tam
prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné
košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy..
. osmačtyřicet let. Jmenoval universálními dědici nej-
bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to,
že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného
štěstí. Zdvihl se. Vidíte,
vždyť skoro ani nevím, žena je. Pozvu
pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge.
Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou
baron zanechal pultě.
Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do
polovice bezbarvým tekutým jedem.
»Béřete jeden den štěstí. Dupal nohama.. Pot mu
prýštil ještě prudčeji. Když mluvil,
skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich
potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy. Vyňal ní
cukrátko nechal proklouznout mezi rty. . Žádal,
abych dal 20000 fr. Poněvadž nebylo žádných bliž
ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers.* Pátrali jsme dědici.
Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev. dám tisku své pojednání.. Viděl
jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku.000 franků Dejte 20. Křeč jím otřásla. Achl. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků
napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona
Saye krásnou Hollanďanku.. Obrátil zády ke
mně, obličejem oknu sklonil nad papírem.. Jenom děvky ho
spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat
chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco
užil. Nedal vysvětlit,
že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až
bude prodán zámek. Půjdu
do lázní. krejčímu mne dovedete. pak se
zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po
hodlně myslit.. Zaplatím kritiky.000 franků. »Čekat!« Uhodil rukou stůl. Když rozkouši,
zaprasklo jakoby sklo lámal. Podlaha se
houpala pod jeho kroky.* >Vaši sestru?* >Ne,
chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka
