ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 628 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Co? se^ ne­ obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?. Podlaha se houpala pod jeho kroky. krejčímu mne dovedete. Dupal nohama. .620 PAUL ADAMI Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá­ vaje přemlouvat Nepromluvil již. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev. Obrátil zády ke mně, obličejem oknu sklonil nad papírem. Přijel prvním rychlíkem. Křeč jím otřásla.* Pátrali jsme dědici. Zaplatím kritiky. »Béřete jeden den štěstí.. . Žádal, abych dal 20000 fr. Vidíte, vždyť skoro ani nevím, žena je. Když rozkouši, zaprasklo jakoby sklo lámal. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona Saye krásnou Hollanďanku. Půjdu do lázní. Zdvihl se.000 franků Dejte 20. Achl. Prodávají tam prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy. Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý.000 franků.. Jeho límeček nebyl než kus pro­ močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel: »Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy­ zdvihnu 20. Zjistili jsme od- úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím. Telegrafoval jsem mu. osmačtyřicet let.* >Vaši sestru?* >Ne, chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka. Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do polovice bezbarvým tekutým jedem. pak se zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po­ hodlně myslit.. dám tisku své pojednání.1 Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí.. Vyňal ní cukrátko nechal proklouznout mezi rty. »Čekat!« Uhodil rukou stůl.. Pozvu pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge. Pot mu prýštil ještě prudčeji. Když mluvil, skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy. Viděl jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku. Poněvadž nebylo žádných bliž­ ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers.< Nepo­ slouchal moji odpověď. Jenom děvky ho­ spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco užil. Jmenoval universálními dědici nej- bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to, že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného štěstí. Dejte mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned. Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou baron zanechal pultě. Nedal vysvětlit, že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až bude prodán zámek. Šel dveřím.