. Přijel prvním rychlíkem.. Žádal,
abych dal 20000 fr.. Půjdu
do lázní... Pot mu
prýštil ještě prudčeji.1
Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí. Jeho límeček nebyl než kus pro
močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel:
»Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy
zdvihnu 20.* Pátrali jsme dědici. Jenom děvky ho
spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat
chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco
užil. Prodávají tam
prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné
košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy. Jmenoval universálními dědici nej-
bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to,
že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného
štěstí. Když mluvil,
skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich
potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy.
Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý. dám tisku své pojednání. Křeč jím otřásla. »Čekat!« Uhodil rukou stůl. krejčímu mne dovedete. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev.000 franků Dejte 20. Vyňal ní
cukrátko nechal proklouznout mezi rty. Poněvadž nebylo žádných bliž
ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers.000 franků. Viděl
jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku.. Zaplatím kritiky. Zdvihl se.
Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou
baron zanechal pultě.
. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků
napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona
Saye krásnou Hollanďanku. Zjistili jsme od-
úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím. Podlaha se
houpala pod jeho kroky. . Pozvu
pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge. Dupal nohama. Nedal vysvětlit,
že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až
bude prodán zámek. pak se
zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po
hodlně myslit. Vidíte,
vždyť skoro ani nevím, žena je.< Nepo
slouchal moji odpověď. osmačtyřicet let. Achl.* >Vaši sestru?* >Ne,
chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka. Šel dveřím. Obrátil zády ke
mně, obličejem oknu sklonil nad papírem. Co? se^ ne
obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?.
»Béřete jeden den štěstí. Telegrafoval
jsem mu.
Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do
polovice bezbarvým tekutým jedem.620 PAUL ADAMI
Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá
vaje přemlouvat Nepromluvil již. Dejte
mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned. Když rozkouši,
zaprasklo jakoby sklo lámal
