pak se
zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po
hodlně myslit. Přijel prvním rychlíkem. Co? se^ ne
obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?. Viděl
jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku. Jenom děvky ho
spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat
chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco
užil. Žádal,
abych dal 20000 fr...
Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý.< Nepo
slouchal moji odpověď. Zdvihl se. Prodávají tam
prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné
košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy.. Pot mu
prýštil ještě prudčeji. Zjistili jsme od-
úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím. Jmenoval universálními dědici nej-
bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to,
že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného
štěstí.. Zaplatím kritiky. krejčímu mne dovedete. Poněvadž nebylo žádných bliž
ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers.
»Béřete jeden den štěstí. Achl.620 PAUL ADAMI
Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá
vaje přemlouvat Nepromluvil již.1
Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí. Jeho límeček nebyl než kus pro
močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel:
»Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy
zdvihnu 20.000 franků Dejte 20.
Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou
baron zanechal pultě. Šel dveřím.* Pátrali jsme dědici.000 franků. . osmačtyřicet let. »Čekat!« Uhodil rukou stůl. Dupal nohama. Obrátil zády ke
mně, obličejem oknu sklonil nad papírem. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků
napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona
Saye krásnou Hollanďanku. Křeč jím otřásla. dám tisku své pojednání. Když mluvil,
skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich
potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy. Telegrafoval
jsem mu. Nedal vysvětlit,
že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až
bude prodán zámek. Pozvu
pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge. Půjdu
do lázní... Když rozkouši,
zaprasklo jakoby sklo lámal. Podlaha se
houpala pod jeho kroky. Vidíte,
vždyť skoro ani nevím, žena je.
Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do
polovice bezbarvým tekutým jedem.* >Vaši sestru?* >Ne,
chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka. Vyňal ní
cukrátko nechal proklouznout mezi rty. Dejte
mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned.
