Co? se^ ne
obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?. krejčímu mne dovedete. Podlaha se
houpala pod jeho kroky. Jeho límeček nebyl než kus pro
močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel:
»Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy
zdvihnu 20. Pot mu
prýštil ještě prudčeji.. osmačtyřicet let. Dejte
mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned. Viděl
jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku.000 franků Dejte 20. Jmenoval universálními dědici nej-
bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to,
že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného
štěstí. dám tisku své pojednání. Achl. Telegrafoval
jsem mu.* >Vaši sestru?* >Ne,
chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka. Šel dveřím. Když mluvil,
skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich
potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy..620 PAUL ADAMI
Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá
vaje přemlouvat Nepromluvil již.
.. Vyňal ní
cukrátko nechal proklouznout mezi rty. Dupal nohama.< Nepo
slouchal moji odpověď. Prodávají tam
prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné
košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy. Pozvu
pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge.000 franků. »Čekat!« Uhodil rukou stůl.1
Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků
napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona
Saye krásnou Hollanďanku. Žádal,
abych dal 20000 fr.
Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou
baron zanechal pultě. Poněvadž nebylo žádných bliž
ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers.
»Béřete jeden den štěstí. Křeč jím otřásla. Vidíte,
vždyť skoro ani nevím, žena je. Obrátil zády ke
mně, obličejem oknu sklonil nad papírem. Nedal vysvětlit,
že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až
bude prodán zámek. Zjistili jsme od-
úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím.
Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý. Přijel prvním rychlíkem. Zaplatím kritiky.
Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do
polovice bezbarvým tekutým jedem. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev. pak se
zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po
hodlně myslit. Jenom děvky ho
spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat
chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco
užil.. . Půjdu
do lázní...* Pátrali jsme dědici. Zdvihl se. Když rozkouši,
zaprasklo jakoby sklo lámal
