. Co? se^ ne
obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?.
»Béřete jeden den štěstí. Viděl
jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku. Pot mu
prýštil ještě prudčeji. Nedal vysvětlit,
že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až
bude prodán zámek. Prodávají tam
prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné
košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy.
Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou
baron zanechal pultě. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev. Jeho límeček nebyl než kus pro
močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel:
»Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy
zdvihnu 20. Když rozkouši,
zaprasklo jakoby sklo lámal.000 franků Dejte 20.< Nepo
slouchal moji odpověď.
Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý.000 franků. Achl. krejčímu mne dovedete. Žádal,
abych dal 20000 fr. Zaplatím kritiky.. Křeč jím otřásla... Poněvadž nebylo žádných bliž
ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers. »Čekat!« Uhodil rukou stůl.* Pátrali jsme dědici... Obrátil zády ke
mně, obličejem oknu sklonil nad papírem.
. Vyňal ní
cukrátko nechal proklouznout mezi rty. Zdvihl se. Podlaha se
houpala pod jeho kroky. Jmenoval universálními dědici nej-
bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to,
že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného
štěstí. Když mluvil,
skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich
potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy. Přijel prvním rychlíkem. dám tisku své pojednání.. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků
napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona
Saye krásnou Hollanďanku. Půjdu
do lázní. Telegrafoval
jsem mu. osmačtyřicet let.
Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do
polovice bezbarvým tekutým jedem. Vidíte,
vždyť skoro ani nevím, žena je. Šel dveřím.1
Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí. Jenom děvky ho
spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat
chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco
užil.* >Vaši sestru?* >Ne,
chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka. Dupal nohama. Pozvu
pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge. Dejte
mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned. pak se
zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po
hodlně myslit. Zjistili jsme od-
úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím.620 PAUL ADAMI
Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá
vaje přemlouvat Nepromluvil již
