ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 628 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Nedal vysvětlit, že nemám pohotově tak velkou sumu, musí počkat až bude prodán zámek.000 franků Dejte 20. Achl. Vidíte, vždyť skoro ani nevím, žena je.000 franků. Žádal, abych dal 20000 fr. Vyňal ní cukrátko nechal proklouznout mezi rty. Poněvadž nebylo žádných bliž­ ších příbuzných, dědil její bratr pan Smithers..* >Vaši sestru?* >Ne, chtěl jsem řiď některou jako krásná Hollanďanka. Když rozkouši, zaprasklo jakoby sklo lámal. Křičel: »Dejte dvacet tisíc franků napřed abych mohl pozvat Moulin-Rouge pana Léona Saye krásnou Hollanďanku. Jeho límeček nebyl než kus pro­ močeného prádla svinutého kolem červeného krku, křičel: »Dvě stě tisíc franků Budu mít dům, koně, kočár Vy­ zdvihnu 20.. Když mluvil, skládaly kolem úst hluboké vrásky, tekly nich potůčky potu zčernalého kouřem lokomotivy. Na dně krabičky zůstaly dvě skleněné kuličky, naplněné do polovice bezbarvým tekutým jedem.. Jenom děvky ho­ spody, zlatce, které nepřestaly při extasi žvýkat chleba jsem osmačtyřicet tak zrovna abych něco užil. Přijel prvním rychlíkem. Nebudu šířit jednotlivých bodech závěti, kterou baron zanechal pultě. krejčímu mne dovedete. Obrátil zády ke mně, obličejem oknu sklonil nad papírem. Pozvu pana Léona Saye oběd Moulin-Rouge. dám tisku své pojednání. osmačtyřicet let. Prodávají tam prý hotové šaty Musím zaopatřit hodinky hedbávné košile Budu mít hedbávné košile ženy, ženy. Křeč jím otřásla.620 PAUL ADAMI Dával jsem něho pozor svého psacího stolu, neustá­ vaje přemlouvat Nepromluvil již. Teprve čtvrt hodiny jsem pozoroval, mrtev. Šel dveřím. Co? se^ ne­ obědvá Moulin-Rouge? Tak kde, prosím vás?. Viděl jsem, vytahuje kapsy kovovou krabičku..< Nepo­ slouchal moji odpověď. Zjistili jsme od- úmrt křičel úžasem, radostí šílenstvím... Zdvihl se. »Čekat!« Uhodil rukou stůl.1 Ó! Lidi jsou holota!* Slzy vytryskly očí. Půjdu do lázní. . Byl ohromný, nanejvýš veselý, sešlý. . Jmenoval universálními dědici nej- bližší příbuzné nebožky své ženy důkaz vděčnosti to, že vytvořili její karakter, který připravil >půl roku úplného štěstí. »Béřete jeden den štěstí. Pot mu prýštil ještě prudčeji. Podlaha se houpala pod jeho kroky. Dejte mi zítra, dnes večer, nebo ne: dejte hned. pak se zdálo, položil pohovky, jakoby chtěl něčem po­ hodlně myslit.* Pátrali jsme dědici. Zaplatím kritiky. Dupal nohama. Telegrafoval jsem mu