Nechci vidět cizí tváře místě starých portrétů. >Jak to? Což nečtete
mé dopisy?< »Můj milý, myslil jsem si, mne nich
jako obyčejně napravujete; nařídil jsem sluhovi, aby nich
vybral peníze rukopisy spálil.< Žádných >Totiž
maličkost: Zámeček Pikardii. Mám kupce 200.
Budete klidně žít klubu dáte zase svého zamilo
vaného studia byzantském klenotnictví.
V době platil rrtůj klient baron Herlerault stále větší
sumy přátelství tanečnic umění jockeyů. Vyměňovali jsme řidčeji dopisy.NOTÁŘOVO VYPRAVOVÁNÍ. Začínal nelíbit. Přimhouřil oko.«
Po roce, když vykonal své jachtě společnosti
dvou přátel-příživníků osmi hezkých děvčat cestu kolem
světa, přišel mně baron pro peníze.* —
>Také ne. Nedopustil navzdor mým upo
zorněním, aby začalo hospodařit. Jeho pojednání četlo
ve veřejné schůzi sklidilo souhlas odpor.000 livrů ročních příjmů. Pan Smithers dopisovat Vyměňovali jsme
filosofická ekonomická díla. Utáhl vestu, zapjal kabát,
urovnal záhyb spodkách posadil malému pultu. Mezi spoustou
ostatních systémů jeho systém zapomnělo.
.
Ke všem mým radám jen odpovídal: ^Příteli, nebudu
už moci ukládat své safíry krásná hrdla nebo hed-
bávných vlasů jako klenotnice, bude pozemská pouť
u konce. Uložím jako
doživptní rentu. Zdvihl se, byl malý,
štíhlý, koketní, jemným vousem. Aby mohl cestu
skončit, musil vypůjčit jachtu. Podařilo mi, byl jme
nován členem naší společnosti pro Mezinárodní Obchod. Jeho lysina leskla. Stalo potřebou
vidět vrátné hotelích zazažené jeho královským zpropit-
ným lehká děvčata omámená velkými měsíčními gážemi
a těžkými safíry, jimiž krášlil; jeho mánií bylo totiž sbírat
krásné exempláry tohoto drahokamu. Ale jeho psaní
byla stále plna nešťastného stesku byly nich vždy stopy
po slzách. Čekal
jsem vrátíte, abychom uzavřeli koupi. Nezdál
se být bledý. Tak budete mít 12.< Hvízdal si, ruce měl kapse
a hleděl strop. Prozatím
vyplaťte cenné papíry obnovte účet bance, aby mi
neodmítali cheky. Odpustíte mi?« >Ale,
vždyť nemáte žádných peněz. 619
nečně rád, když jsme rozloučili.< >Pronajmeme.. Správa jeho
jmění mne cele zaměstnávala. Ne? Vidíte, můj
drahý, vám třiapadesát let, máte sebou život světáka,
můžete odhodlat »Nechci, aby prodal dokud
budu živě můj rodinný zámek.
Čas míjel. Rozhodnu se, odejdu tohoto světa.*
— >Tak co?« »Pah!. Zlobil se
proto mne. Pozoroval jsem jej.000.
Zdálo se, povděčen
