«
Po roce, když vykonal své jachtě společnosti
dvou přátel-příživníků osmi hezkých děvčat cestu kolem
světa, přišel mně baron pro peníze.
Zdálo se, povděčen. Zdvihl se, byl malý,
štíhlý, koketní, jemným vousem. Nechci vidět cizí tváře místě starých portrétů.< Žádných >Totiž
maličkost: Zámeček Pikardii.
.
Čas míjel. Nedopustil navzdor mým upo
zorněním, aby začalo hospodařit. Stalo potřebou
vidět vrátné hotelích zazažené jeho královským zpropit-
ným lehká děvčata omámená velkými měsíčními gážemi
a těžkými safíry, jimiž krášlil; jeho mánií bylo totiž sbírat
krásné exempláry tohoto drahokamu. Aby mohl cestu
skončit, musil vypůjčit jachtu. Zlobil se
proto mne.*
— >Tak co?« »Pah!. 619
nečně rád, když jsme rozloučili. Vyměňovali jsme řidčeji dopisy. Mám kupce 200. Jeho pojednání četlo
ve veřejné schůzi sklidilo souhlas odpor. >Jak to? Což nečtete
mé dopisy?< »Můj milý, myslil jsem si, mne nich
jako obyčejně napravujete; nařídil jsem sluhovi, aby nich
vybral peníze rukopisy spálil. Mezi spoustou
ostatních systémů jeho systém zapomnělo.
Ke všem mým radám jen odpovídal: ^Příteli, nebudu
už moci ukládat své safíry krásná hrdla nebo hed-
bávných vlasů jako klenotnice, bude pozemská pouť
u konce.
Budete klidně žít klubu dáte zase svého zamilo
vaného studia byzantském klenotnictví. Uložím jako
doživptní rentu. Začínal nelíbit. Podařilo mi, byl jme
nován členem naší společnosti pro Mezinárodní Obchod. Pozoroval jsem jej. Pan Smithers dopisovat Vyměňovali jsme
filosofická ekonomická díla.000 livrů ročních příjmů.< Hvízdal si, ruce měl kapse
a hleděl strop.
V době platil rrtůj klient baron Herlerault stále větší
sumy přátelství tanečnic umění jockeyů.< >Pronajmeme. Správa jeho
jmění mne cele zaměstnávala. Jeho lysina leskla.NOTÁŘOVO VYPRAVOVÁNÍ. Přimhouřil oko. Utáhl vestu, zapjal kabát,
urovnal záhyb spodkách posadil malému pultu. Prozatím
vyplaťte cenné papíry obnovte účet bance, aby mi
neodmítali cheky. Rozhodnu se, odejdu tohoto světa.000. Ne? Vidíte, můj
drahý, vám třiapadesát let, máte sebou život světáka,
můžete odhodlat »Nechci, aby prodal dokud
budu živě můj rodinný zámek. Ale jeho psaní
byla stále plna nešťastného stesku byly nich vždy stopy
po slzách. Odpustíte mi?« >Ale,
vždyť nemáte žádných peněz.* —
>Také ne. Tak budete mít 12.. Čekal
jsem vrátíte, abychom uzavřeli koupi. Nezdál
se být bledý