< Hvízdal si, ruce měl kapse
a hleděl strop. Pan Smithers dopisovat Vyměňovali jsme
filosofická ekonomická díla.< Žádných >Totiž
maličkost: Zámeček Pikardii. Ale jeho psaní
byla stále plna nešťastného stesku byly nich vždy stopy
po slzách. Nedopustil navzdor mým upo
zorněním, aby začalo hospodařit. Jeho lysina leskla.
Budete klidně žít klubu dáte zase svého zamilo
vaného studia byzantském klenotnictví.* —
>Také ne. Podařilo mi, byl jme
nován členem naší společnosti pro Mezinárodní Obchod. Uložím jako
doživptní rentu. Odpustíte mi?« >Ale,
vždyť nemáte žádných peněz. Zlobil se
proto mne. Vyměňovali jsme řidčeji dopisy.*
— >Tak co?« »Pah!.< >Pronajmeme.
.NOTÁŘOVO VYPRAVOVÁNÍ.«
Po roce, když vykonal své jachtě společnosti
dvou přátel-příživníků osmi hezkých děvčat cestu kolem
světa, přišel mně baron pro peníze.
V době platil rrtůj klient baron Herlerault stále větší
sumy přátelství tanečnic umění jockeyů.000. Čekal
jsem vrátíte, abychom uzavřeli koupi. Nezdál
se být bledý. Zdvihl se, byl malý,
štíhlý, koketní, jemným vousem.000 livrů ročních příjmů.
Ke všem mým radám jen odpovídal: ^Příteli, nebudu
už moci ukládat své safíry krásná hrdla nebo hed-
bávných vlasů jako klenotnice, bude pozemská pouť
u konce. Stalo potřebou
vidět vrátné hotelích zazažené jeho královským zpropit-
ným lehká děvčata omámená velkými měsíčními gážemi
a těžkými safíry, jimiž krášlil; jeho mánií bylo totiž sbírat
krásné exempláry tohoto drahokamu. Prozatím
vyplaťte cenné papíry obnovte účet bance, aby mi
neodmítali cheky. Tak budete mít 12. Pozoroval jsem jej. Utáhl vestu, zapjal kabát,
urovnal záhyb spodkách posadil malému pultu. Jeho pojednání četlo
ve veřejné schůzi sklidilo souhlas odpor. Ne? Vidíte, můj
drahý, vám třiapadesát let, máte sebou život světáka,
můžete odhodlat »Nechci, aby prodal dokud
budu živě můj rodinný zámek. Aby mohl cestu
skončit, musil vypůjčit jachtu.
Čas míjel.. 619
nečně rád, když jsme rozloučili. Mezi spoustou
ostatních systémů jeho systém zapomnělo. Rozhodnu se, odejdu tohoto světa. Nechci vidět cizí tváře místě starých portrétů. Přimhouřil oko.
Zdálo se, povděčen. Začínal nelíbit. Správa jeho
jmění mne cele zaměstnávala. >Jak to? Což nečtete
mé dopisy?< »Můj milý, myslil jsem si, mne nich
jako obyčejně napravujete; nařídil jsem sluhovi, aby nich
vybral peníze rukopisy spálil. Mám kupce 200
