to
smysl pro pohyb pro duševní gesto.
Zde nutno zmínit dvou momentech, jež for
mální stránce jsou nejvíce nápadný jeho knihách. Tak př. Tomu říká Adam
emoce myšlenky. při tom závidí své klisně její klid; zatím,
co chvěje před smrtí, zahání klidně oháňkou mouchy . Ale
po několika krocích stydí se, tak zbabělý chce raději
zemřít, než aby ustoupil. Adam
zachytí jen vnitřně karakteristické člověku, řekl bych
skoro: jeho atmosféru; řekne dvěma nebo třemi větami,
ale celý člověk tu, stojí vám před očima.
Jeho lidé jsou myšlenky, které chodí. Jste zde
daleko podrobného, vypočítavého líčení naturalistů. Vyšel pojetí svých karakterů těchže
zásad, jako řečtí tragikové. konec materialisují všechny
ty úzkosti, naděje ctižádosti jedinou duši, Duši Davů,
v Tajemství Davů (>Le Mystfere des Foules<). Nic náhodného neobjevíte něho ve
stavbě vět. Jednou jeho styl úsečný, dotýkající se
duše jako rychlé polibky, jindy široký, plný rhytmického
kouzla, vášně, nesený jako hudba varhan: dle toho, chce-li
vyjádřit prchavé emoce anebo naznačit děj, jenž plyne moc
ným epickým tokem.
V tom, zdá se. dokonalý kouzelník slova věty tančí mu
pod pérem jako hadí hejno kolem fakirovy píšťaly. Projíždí vesnicí, když shlédne jiného jezdce*
Zastaví nejprve pátrá, kterému francouzskému sboru
by ten neznámý mohl náležet.
Slyší, jak pod kabátu buší srdce nohy chvějí
v třmenech.PAUL ADAM. mluví jednom svých
románů mladém francouzském husaru, kterého vyslali na
přední hlídku. Nabijí karabinu vyčkává soka. nejvnitřnější podstata originalita
Adamova umění. 613
v Adamově díle. Líčí rád velké
masy: rozčilené účastníky schůzí, davy stávkařft, pohyby vo
jenských sborů. Potom teprve napadne,
že nepřítel, Rakušan; obrátí koně ujíždí pryč. Nechce, aby jeho dílo nutilo útrpné
čtenáře slzám jako knihy George Sandové, ani aby ně
. Pod jeho pérem hýbají všechny ne
konečné zástupy postav, vyrážejí hrdel poděšené výkřiky,
provolávají slávu kletby. Jeho postavy jsou pod rouškou
svých sociálních odlišností jen různými myšlenkami, jež se
proměnily tělo krev, právě tak jako Eschylův Prométheus
je ztělesněnou ideou vzpoury člověka.
Touto synthetisující methodou podobají jeho knihy
ohniskům silných zrcadel, nichž sbíhají paprsky milionů
světel: vše spojuje jedinému cíli, krajiny jsou ztělesněným
ovzduším duše duše nejsou než živými symboly myšlenek.
Miluje antithesy psychické právě tak jako Hugo
miloval antithesy slovní.
A zvláště podivuhodný svých popisech
