při tom závidí své klisně její klid; zatím,
co chvěje před smrtí, zahání klidně oháňkou mouchy . dokonalý kouzelník slova věty tančí mu
pod pérem jako hadí hejno kolem fakirovy píšťaly.
A zvláště podivuhodný svých popisech.PAUL ADAM. Jste zde
daleko podrobného, vypočítavého líčení naturalistů. Líčí rád velké
masy: rozčilené účastníky schůzí, davy stávkařft, pohyby vo
jenských sborů. 613
v Adamově díle. Adam
zachytí jen vnitřně karakteristické člověku, řekl bych
skoro: jeho atmosféru; řekne dvěma nebo třemi větami,
ale celý člověk tu, stojí vám před očima. Tak př. konec materialisují všechny
ty úzkosti, naděje ctižádosti jedinou duši, Duši Davů,
v Tajemství Davů (>Le Mystfere des Foules<).
Slyší, jak pod kabátu buší srdce nohy chvějí
v třmenech. Nic náhodného neobjevíte něho ve
stavbě vět. Projíždí vesnicí, když shlédne jiného jezdce*
Zastaví nejprve pátrá, kterému francouzskému sboru
by ten neznámý mohl náležet.
Zde nutno zmínit dvou momentech, jež for
mální stránce jsou nejvíce nápadný jeho knihách. Tomu říká Adam
emoce myšlenky. Jednou jeho styl úsečný, dotýkající se
duše jako rychlé polibky, jindy široký, plný rhytmického
kouzla, vášně, nesený jako hudba varhan: dle toho, chce-li
vyjádřit prchavé emoce anebo naznačit děj, jenž plyne moc
ným epickým tokem.
Miluje antithesy psychické právě tak jako Hugo
miloval antithesy slovní. Nabijí karabinu vyčkává soka. Jeho postavy jsou pod rouškou
svých sociálních odlišností jen různými myšlenkami, jež se
proměnily tělo krev, právě tak jako Eschylův Prométheus
je ztělesněnou ideou vzpoury člověka. to
smysl pro pohyb pro duševní gesto. nejvnitřnější podstata originalita
Adamova umění. Vyšel pojetí svých karakterů těchže
zásad, jako řečtí tragikové.
V tom, zdá se. mluví jednom svých
románů mladém francouzském husaru, kterého vyslali na
přední hlídku. Potom teprve napadne,
že nepřítel, Rakušan; obrátí koně ujíždí pryč. Nechce, aby jeho dílo nutilo útrpné
čtenáře slzám jako knihy George Sandové, ani aby ně
. Pod jeho pérem hýbají všechny ne
konečné zástupy postav, vyrážejí hrdel poděšené výkřiky,
provolávají slávu kletby. Ale
po několika krocích stydí se, tak zbabělý chce raději
zemřít, než aby ustoupil.
Jeho lidé jsou myšlenky, které chodí.
Touto synthetisující methodou podobají jeho knihy
ohniskům silných zrcadel, nichž sbíhají paprsky milionů
světel: vše spojuje jedinému cíli, krajiny jsou ztělesněným
ovzduším duše duše nejsou než živými symboly myšlenek
