ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 621 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
dokonalý kouzelník slova věty tančí mu pod pérem jako hadí hejno kolem fakirovy píšťaly. V tom, zdá se. konec materialisují všechny ty úzkosti, naděje ctižádosti jedinou duši, Duši Davů, v Tajemství Davů (>Le Mystfere des Foules<). Jeho lidé jsou myšlenky, které chodí. při tom závidí své klisně její klid; zatím, co chvěje před smrtí, zahání klidně oháňkou mouchy . Jednou jeho styl úsečný, dotýkající se duše jako rychlé polibky, jindy široký, plný rhytmického kouzla, vášně, nesený jako hudba varhan: dle toho, chce-li vyjádřit prchavé emoce anebo naznačit děj, jenž plyne moc­ ným epickým tokem. A zvláště podivuhodný svých popisech. Ale po několika krocích stydí se, tak zbabělý chce raději zemřít, než aby ustoupil. Slyší, jak pod kabátu buší srdce nohy chvějí v třmenech. Miluje antithesy psychické právě tak jako Hugo miloval antithesy slovní. Nechce, aby jeho dílo nutilo útrpné čtenáře slzám jako knihy George Sandové, ani aby ně . Nabijí karabinu vyčkává soka. to smysl pro pohyb pro duševní gesto. Adam zachytí jen vnitřně karakteristické člověku, řekl bych skoro: jeho atmosféru; řekne dvěma nebo třemi větami, ale celý člověk tu, stojí vám před očima. Zde nutno zmínit dvou momentech, jež for­ mální stránce jsou nejvíce nápadný jeho knihách. Tomu říká Adam emoce myšlenky. Vyšel pojetí svých karakterů těchže zásad, jako řečtí tragikové. Nic náhodného neobjevíte něho ve stavbě vět. Tak př. nejvnitřnější podstata originalita Adamova umění. 613 v Adamově díle. mluví jednom svých románů mladém francouzském husaru, kterého vyslali na přední hlídku. Touto synthetisující methodou podobají jeho knihy ohniskům silných zrcadel, nichž sbíhají paprsky milionů světel: vše spojuje jedinému cíli, krajiny jsou ztělesněným ovzduším duše duše nejsou než živými symboly myšlenek. Projíždí vesnicí, když shlédne jiného jezdce* Zastaví nejprve pátrá, kterému francouzskému sboru by ten neznámý mohl náležet. Líčí rád velké masy: rozčilené účastníky schůzí, davy stávkařft, pohyby vo­ jenských sborů. Pod jeho pérem hýbají všechny ne­ konečné zástupy postav, vyrážejí hrdel poděšené výkřiky, provolávají slávu kletby. Potom teprve napadne, že nepřítel, Rakušan; obrátí koně ujíždí pryč. Jste zde daleko podrobného, vypočítavého líčení naturalistů. Jeho postavy jsou pod rouškou svých sociálních odlišností jen různými myšlenkami, jež se proměnily tělo krev, právě tak jako Eschylův Prométheus je ztělesněnou ideou vzpoury člověka.PAUL ADAM