století. Ale teď přihlásí synthetická
methoda.612 theer:
nesou pečeť silné, plamenné individuality svého autora. Ale pak zanechal toho všeho
a ponořil jen svého díla. Již Beyleho (Stendhala) a
zvlášť posledních dvaceti letech vytvořily sice podivuhodný
počet dokumentů.
Sotvaže dokončil dílo, kde mezi výstřely děl, třeskem
zbraní, dusotem jízdních hlídek odehrává srdci francouz
ského generála komandujícího italském bojišti tragoedie
manželské nevěry (La Bataille ďUhde) již vyvolává dru
hém několika mohutnými tahy prostředí středověku, du
šemi exaltovanými vírou, jeho čarodějnicemi, alchymisty a
mučírnami (L’Étre).
První jeho knihy mají sice naturalistskou fakturu později
súčastnil horlivě >La Vogue* >Le Symboliste* kam
paně prospěch symbolismu.
Sotvaže vykreslil moderní Paříž plnou perversních lásek
a honby penězích, vypravuje hned druhém románu
o byzantských císařích, fantastické nádheře jejich dvorů,
o císařském milenci drahokamů Lvu Iréně Byzantské. Pochopil, vítězí ne
theoretisováním, ale positivní prací. Sem patří »Lettres Ma-
laisie* články, které postupně uveřejňuje časopisu >Le
Journal*. Nevím,
ke komu bych měl přirovnat duši neustále sžíranou ohněm
tvoření neklidnou novými myšlenkami. zápětí pustí zcela opáčnou cestou:
dá kritiky současných mravů, analysuje je, rozebírá
poměr individua společnosti, studuje sociální choroby,
A konečně nespokojí ani minulostí ani přítomností; chce
působiti dále; chce stát průkopníkem příští společnosti;
chce nejen vykreslit rozložit chorobu soudobého lidstva,
ale chce stát jejím lékařem. nutno sjednotiti prvky, sloučit to, připravovali
umělci citu, jako George Sandová, Feuillet, Dumas, Ohnět;
psychologové jako Beyle, Rod, Bourget, Lemaitre, Robert
Scheffer; sběratelé dokumentů jako Champfleury, Evžen Sue,
Zola, Maupassant, PaulAlexis; umělci vzněcující jako Laulos,
Goncourti, Mirbeau, Mendés, Hennique, Huysmans, Loti, Ro-
snyové.*
Všemožné styly, všemožné literární methody střídají se
. Sesta
vily celou anatomii individua. Klasifikovaly instinkty tendence. Francouzi říkají mu
»un extraordinaire semeur d’idées< neobyčejný rozsévač my
šlenek Tím také Paul Adam skutečně je. Nebojí se, mu
řeknou >eklektik«.
A tak pokusil shrnout svých knihách všechno, co
vytvořil francouzský román XIX.
Paul Adam stojí dnes mimo všechny literární tábory. předmluvě jedné svých knih
píše doslovně: cit agonisuje analytické methody pře
stanou být umění užitečný
