. ale víte ještě udělala? Sebrala panu
Aloisovi spořitelní knížku dvanáct stovek utekla tím
zpěvákem >Vocilků«.. Pan Anton byl příliš zkušený člověk, než
aby netušil, jednou nadejde katastrofa. Podíval slepce ulekl Alois byl bledý,
ba zsinalý ženu podpíral, jakoby poprvé vstal po
prvé vyšel dlouhé nemoci. >Upláchla nějakým chlapem, holobradým komedi
antem.
>Oh pěkné kvítko,* spustila žena, jež slepce při
vedla. divné ale zpozdí vlak, neřku-li lidé. Pan Anton byl jako na
trní ještě nestalo, aby zpozdili. Bylo sedm, bylo osm hodin večer
a pan Alois Evičkou nepřicházel.. Slepec zaplakal jako
dítě, klesl svoje místo zvolal bolestným, hořekujícím a
zoufalým hlasem: >Slečno Matildo pane Antoníne .. Byl sedmém
nebi. Panu Antonovi leknutím nohy po
klesly. Proto tím častěji varoval a
napomínal Evičku, aby byla chytrá opatrná.
Evička byla krčmě třetí rok, majitelka kavárny za
peníze, jež vydělala její přítulností hostům, odjížděla do
lázní, slečna Matilda zahospodařila pěkné peníze, pan Anton
se chystal, nějaký rok udělá pro sebe, Evička měla
svou pověst, slepec chystal svatbě. Evička řekla, vezme ráda, opravdové a
nezištné lásky-----------------
Bylo zase podzim.*
>Co stalo? Mluvte přece Kde Evička?* dolé
hali ubožáka, jenž seděl zlomen zdrcen. >Tím hůře pro něho,< myslíval číšník, jenž ani ve
snu nenadál, svoje stará kolena bude míti příjmy
jako kolega první restaurace. Slečna Matilda vykoukla
okénkem uděšena vykřikla: >Pro Krista Pána. Měla ním dlouho známost,
všechny svoje úspory nastrkala, viděla jsem, ten
.
oslepl jsem druhé.»O9LEPL DRUHÉ 573
chytrácký číšník vypátral, době, když slepec vyspává,
mívá dostaveníčka.*
Pan Anton zavrtěl hlavou pořád díval prázdné
slepcovo místo.
Bylo již skorém devět, když slepec objevil průvodu
cizí neznámé ženské. Přicházeli pravi
delně největších nepohod číšník třetí vyběhl
ven rozhlížel ulici, zdali nejdou. Byl rád vy
pátral poměr mezi slepcem holkou, ale toho nějak bál,
protože tušení našeptávalo, slepcem Evička ohrožena
není.
Inu, vezmi nešt. Ráno jsem viděla, jak kmitla kolem našich
oken, ale kde bylo napadlo, provede takový kousek. kde jste
nechali Evičku ř«
Panu Aloisovi pohnula celá tvář.
>Slečno tomu říkáte ř<
>No
