Děvče vidělo před sebou
vyboulené, tupé bezvýrazné oči, ruda zapálený obličej,
pocítilo, jak slepec, jehož vášeň zaplanula divým plamenem,
ji přitahuje sobě, svému tělu, jak tiskne sobě, až
se dech zatajoval, viděla, jak najednou prudce zaryl
svou hlavu její vlasů uchvátila nevýslovná
ošklivost tomuto člověku její duši zaplavil strach před
něčím neznámým, čeho štítila.*
Pan Alois zarazil, povstal rozpacích obrátil se
zády Evičce.. Vidíš, Evičko, jaká jsi. neustále pamatuj nezapomeň, bys největší
ránu zasadila mně, jenž přece jakýsi nárok tvou vděč
nost..
Její neporušené mládí, její hezká, svěží neprohnaná tvář
. svrchovaném zmatku
vypukla hlasitý pláč. nikdy nezapomeň
a dobře zapamatuj, nyní noc noc sejdeš tako
vými ošemetnými muchomůrkami lidské podobě, kterým
se musíš nejúzkostlivěji vyhýbati. Bud každému vlídná,
laskavá zdvořilá ale více ani muk dělej jim třeba tu
a tam něco vůli, pohovoř ale ani píd dále jedi
ného vlasu nebude hlavě zkřiveno počestnost tvoje
bude jako věčné světlo.<
To dítě, které tělem pudem bylo již pannou, postřehlo
něco, vytušilo úklad, jenž nejistě nerozhodně tápal kolem
ní, ale jenž byl zde, blízku: Kdyby místě slepce
byl někdo jiný, byl úklad nebyl postižen byl došel
svého cíle . .•OSLEPL DRUHÉ 571
lidé jsou jako muchomůrky pohled jsou tak krásné a
vábivé, oko nemůže ani dost vynadívat, ale okus
je uvidíš, stane jed omámí tolik lá
kalo, ošemetně bídně zradí.*
Evička nadarmo snažila vyvinout rukou slep
cových, jež svíraly jako kleště. jindy, později ale nesmím povoliti, sic
bych ztratil.
Evička nočním ovzduší zdomácněla několik dní. Nejsi tak malé dítě už, abys nechápala,
k čemu radím nevěř lichotníkům, jejichž slova jsou vy
braná, jsou lahodná přítulná, ale úskok konečným jejich
cílem. vím, tam nemůžeš sebe
dělati jeptišku bychom brzo svým výdělkem poho
řeli ale nechci míti ani krejcaru, jejž bys vyzískala nějakým
ústupkem své cti.
Slepec ulekl, pustil Evičku ustrašeně sebe vy
koktal: »Co proč pláčešř«
•Protože nevím, chcete. mou otázku jsi mně ne
dala odpověď bych tak rád slyšel. Mrzelo ho, dal uchvátiti za
pomněl. Však je
času dost. >Evička pravdu,* uvažoval, >jak pak může ještě
takové dítě chápat, chci kam mířím
