Roz
lišným znakem však plnost výrazu pro obsah soudobých,
svou existencí neznavených, volných duší, jejichž stesk, pláč
a touha přestaveny umělcově duši jeho dílo jsou vzly
kem, slzou nadějí, jejichž jásot smích radostí úsmě
vem lidstva, které proto vždy hledí východu, kde oče
kávají jiskření červánků ohlašujících příchod nových dní zrání
pod hřejivými paprsky slunného umění.
Umělec vniternou nutností potřeby puzen mluví tak,
jak člověk jej mluviti naučil, sám stále stále uče a
formuje své lidské bytí poznatky nesmírného neuhasína-
jícího života lidstva, blíže tak Nietzschovu ideálu umělce,
bez odporu nejvyššímu, jakému dovedlo vypnouti esthe-
tické vyznání víry moralisujícího filosofa, pro mne aspoň
všeobecně platnému. Jestliže Smetany národnostní ideál umění
připjal isolovaný kolektivní, ale přes to, nebo spíše:
právě proto nezřetelný nejasný pojem české vlasti, kterú
byl shodě názory vědomě probouzejícího a
straktní opoře svého bytí toužícího prostředí, živel rago^
a národní příslušnosti Dvořáka individuelnější, positi
nější sit venia verbo: vědečtější ráz.
Tomuto všeobecně lidskému jisté míry zidealisova-
nému charakteru díla Dvořákova dostává zvláštního, oso
bitého zbarvení obsahového tím, čemu běžná třídící termino
logie říká >slovanskost, českost<, spatřujíc tom jakési
tónové synthesy dvou širých nad sebe pojmově zveda
jících oblastí příslušnostních českého člověka. slovanskost
a českost Dvořákova není nějaká vrstva, kterou bylo
možno odloupnouti obsahu nitra jeho díla: trvalé,
protože přirozené zbarvení všeobecně lidského výrazu jeho
hudby pro ideál umění pigmentem rabové národní pří
slušnosti.
Jako moderní věda svým neúprosným empirismem vž,
více uplatňuje názor, poměr rabové národní příslušnosi
který byl dosud stavěn pod sankci ochranu národ"
.
A mluvě tón příbuzný tím, kterým mluvily
umělecké duše spjaté mnohými podvědomými vztahy renai-
sancí klasického umění klasického ideálu životního.558 EMIL hoffer:
prudký var krve zkalené vášní člověka všedního, hnaného
pudem blahobytném pozemském životu, jehož strasti a
radosti, výkřiky bolu jásot radosti nemohou ničeho říci
o sobě slovem velkého umění, nýbrž níž hledí hluboký
zrak člověka hledícího jiné, krasší světy, kde umění je
zlatém štěstím života, kde umělec věštcem slovo jeho
moudrostí života, kde jen vítězi nad vášněmi lidskými přáno
je intonovati píseň zpívající velebnost krásna, které není
fantómem, zlou mátohou, nýbrž živoucí realitou jeho ducha
