Proto také
Dvořák byl jedním prvních, kteří dovedli české hudbě
něco říci cizině, těch, kdo dovedli mohli nové průlomy
a nové průzory vnésti svým dílem krátký náš svět, aniž
přestali býti mluvčími sebe sama začali blouzniti doma
řečí cizí, níž jen znenáhla vzpamatovávali jako těžkého,
dusivého snu.
Nic nebylo obraze umělcově křivějšího!
Mezi chtěným realisovaným není díle jeho rozporu,
není mezi nimi tragické propasti. 557
Tou mnohostranností vrhající vždy nová nová světla
v obraz jeho umělecké individuality odlišuje Dvořák nejen
od Smetany, nýbrž Fibicha, přes tímto společně
stojí půdě velké hudební kultury slučující sobě kosmo-
politické prvky evropského nánosu posledních tří století.
S tou všestranností ovšem nutné, příčinné souvislosti
je obdivuhodná hudební inteligence Dvořákova, jež zase
jediné universálností Fibichovou měřiti.
Nebyl Dvořáka projev nějakého asimilačního sklonu
v jeho umělecké povaze, který dal nitra jeho vytrysknouti
mohutným básním spjatým věty jeho symfonií, nichž
formalistická esthetika pitvavým rozborem spatřovati snadno
mohla >odlesky slohu ducha< velkých symfoniků osm
náctého počátku devatenáctého století, nebo nádherným
konfesím uměleckého svědomí života, jakými naplněny
jsou královské věty jeho komorních děl, plným úchvatné,
ryzí bezprostřednosti pravdivosti, mnohém přímo připo
mínající otevřenou duši Schubertovu.
Od prosté, nálady reflektující písně složitému mnoho
tvárnému útvaru zpěvohry, kantáty velkolepým orga
nismům oratoria mší, modliteb hluboce zbožné duše, od
Sonátové formy komorních děl rozložitým větám symfonií,
obrovským lícním symfonických básní ouvertur pnou se
oblouky jeho obřího díla životního mezi nimi kružbách
a čišelováné ozdobě fiál jako díla slastného oddechu a
prostého cítění tkví množství drobných jeho prací ostatních.ANTONÍN DVOŘÁK. Paralelní vývoj života a
umění hned připomínám: vývoj bez trapných, vysilu
jících velkých krisí přerodů uměleckého kréda vynesl
z vln svého dění plody, nichž zrcadlí život jeho pro
jevy jasnou klidnou tváří, pod níž nebije níž nezní
45
.
Pro malé duchy rozptýlivost kultu forem znamená
zpravidla úpadek anebo rozklad hodnoty jejich celkového
díla, jemuž nemohou přinésti ničeho svého chudého nitra:
velké formy novým, protože svým obsahem naplniti může
jen velký duch sourodý jejich heroickým tvůrcům. té
obrovské mnohostrannosti však také charakteristický rys
jeho vniterné velikosti
