ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 555 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Venku zastavil chvíli strážníkem. Chloubou její hlavy byly krásné, jasně plavé vlasy; cop jako ruka silný dosahoval do půli těla.« Slepec poděkoval kávu pro svou svěřenku slíbil, že Evičku slečince ráno ukáže. sobě mělo několik letních ha­ dříků poněvadž ráno byl mrazivě studený větřík, tetelilo se zimou celém těle. Noc měla týž průběh. Táž sklíčka kaleidoskopu, ale v jiném uspořádání seřadění.< . Kredencká poklepala pak slepci rameno, řekla: >Vy jste hodný muž, pane Alois,< á odběhla své místo, aby dočtla noviny připravila^ se ria svou službu.< ýjak tomu nerozumím. Ráno sedmé hodině po­ otevřely dvéře mladá dívčí hlavinka nakoukla dovnitř.>OSLEPL DRtHÉ 547 ji ani nepustím, aby hned mláda nenasákla světskou da- ťebóostí. >Co novéhoř< ptal číšníka, jenž podstrčil doutník. hezkou chvíli pozoroval pan Anton, jenž připraven již cestu stále díval na slepce, jakoby nechtěl odejiti dříve, pokud jasně nekmitne, co jako mlhavé tušení projelo hlavou. >Pane Alois,« řekl němu znalecky číšník Evičky se udělá holka jako lusk.< Evička byla takřka letu vším hotova, snesli, a vyprázdnila druhý hrnek kávy takovou chutí, mohla na slečinka oči nechat.* >Pane Alois musím Evičku vidět Ráno, přijde pro vás, pozvete dále. Ostatně, kávu také můžeme dávat. Pan Alois jen usmíval pod stolem chvilečkou zamnul ruce. »Evičko pojď sem,< zavolala slečinka, jež na ni čekala dávala pozor, objeví. Jestli jim holka vydaří, pa- matujou moje slova bude terno.* »Vzal sobě jednu holčičku Pobřežní ulice. Kredencká pan Anton prohlíželi všech stran, pohladili vlasech tvářích, ponejprv snesli jí, co se dalo ještě krčmě sehnat. >Pan Alois zasadil sazeničku. Bylo hubené, vyhladovělé kostnaté dítě bledých, skoro chorobných tváří. Kolem rtů objevil úsměv a kolem očí zavlnilo něco, bez zásvitu očí nestalo se viditelným projevem štěstí. Konečně pokrčil rameny, potutelně ušklíbl, pozdravil rozloučenou a s hlavou vraženou ramenou vycházel krčmy, ustavičně se pro sebe usmívaje. Kre­ dencká vzala ruku dovedla kouta, kde seděl slepec. Děvčátko vklouzlo nesměle upejpavé lokálu. Ale postavy byla pěkně urostlé ob­ ličej její byl pravidelný výrazný