Táž sklíčka kaleidoskopu, ale
v jiném uspořádání seřadění. sobě mělo několik letních ha
dříků poněvadž ráno byl mrazivě studený větřík, tetelilo se
zimou celém těle.
>Pan Alois zasadil sazeničku. Ráno sedmé hodině po
otevřely dvéře mladá dívčí hlavinka nakoukla dovnitř. Bylo hubené, vyhladovělé kostnaté dítě bledých,
skoro chorobných tváří. Jestli jim holka vydaří, pa-
matujou moje slova bude terno.
Děvčátko vklouzlo nesměle upejpavé lokálu.
Noc měla týž průběh. Ostatně, kávu také můžeme
dávat. Chloubou její hlavy byly
krásné, jasně plavé vlasy; cop jako ruka silný dosahoval do
půli těla.
>Pane Alois,« řekl němu znalecky číšník Evičky
se udělá holka jako lusk.«
Slepec poděkoval kávu pro svou svěřenku slíbil,
že Evičku slečince ráno ukáže.<
Evička byla takřka letu vším hotova, snesli,
a vyprázdnila druhý hrnek kávy takovou chutí, mohla
na slečinka oči nechat. Kolem rtů objevil úsměv
a kolem očí zavlnilo něco, bez zásvitu očí nestalo se
viditelným projevem štěstí.<
. hezkou chvíli pozoroval
pan Anton, jenž připraven již cestu stále díval na
slepce, jakoby nechtěl odejiti dříve, pokud jasně nekmitne,
co jako mlhavé tušení projelo hlavou.
>Co novéhoř< ptal číšníka, jenž podstrčil doutník. Kredencká pan Anton prohlíželi všech stran,
pohladili vlasech tvářích, ponejprv snesli jí, co
se dalo ještě krčmě sehnat. Kredencká poklepala pak
slepci rameno, řekla: >Vy jste hodný muž, pane Alois,<
á odběhla své místo, aby dočtla noviny připravila^
se ria svou službu.*
»Vzal sobě jednu holčičku Pobřežní ulice.
»Evičko pojď sem,< zavolala slečinka, jež na
ni čekala dávala pozor, objeví. Konečně pokrčil
rameny, potutelně ušklíbl, pozdravil rozloučenou a
s hlavou vraženou ramenou vycházel krčmy, ustavičně
se pro sebe usmívaje.
Venku zastavil chvíli strážníkem.*
>Pane Alois musím Evičku vidět Ráno, přijde
pro vás, pozvete dále. Ale postavy byla pěkně urostlé ob
ličej její byl pravidelný výrazný. Kre
dencká vzala ruku dovedla kouta, kde seděl
slepec.<
ýjak tomu nerozumím. Pan Alois jen usmíval pod
stolem chvilečkou zamnul ruce.>OSLEPL DRtHÉ 547
ji ani nepustím, aby hned mláda nenasákla světskou da-
ťebóostí
