»0slepl druhé .kronbaukr:
54é
ony extremní dôsledky dovodit. Jednotlivé ideje vidíme, již nyní zapouštějí kořeny
a nabývají půdy stále Širší širší. Doklady vyplývají toho, už
řečeno.. Nápadno nevysvětleno je
také libovolné přijímání některých částí evangelia učení
a odmítání druhých, Tolstoj pokládá stejně auten
tické (na př.. slečinko, jsou vlasy jako sametové a
vypravoval jsem jí, najdeme svůj vlastní byt, kou
píme nábytek, nám bude, dokud ona bude ještě chodit
do školy, vařit někdo sousedství Evička večera1 mně
přivykla. Ted mne bude ona vodit sem domů ale dovnitř
. Takovou neurčitost vidíme př. Tolstoj naopak důsledný prováděni* své
ideje krajnosti neleká se, jak řečeno, žádných
důsledků. některých zázraků).
Přese všecky tyto výtky pohlížíme učení Tolstého
s neomezenou úctou jako zářivý paprsek, vržený ny
nější tmu sobeckých názorů jednotlivců systémů filo
sofických, tvrdíme bezpečně, učení toto svou bu
doucnost.)
Bylo mně úzko měl jsem strach. Nemohl jsem se
nikterak tomu odhodlati, abych pověděl, jsem měl na
srdci; Bál jsem se, mně vysmějou Evička bude
ode mne pláčem štítivostí utíkat..
Teprve doma, když jsme osaměli, pohladiř jsem ponejprv
po vlasech. Ani nepamatuji, jak
jsem konečně sebe vypravil, ale podivil jsem se, že
nebyl tím nikdo ani dost málo překvapen. Ale více než >snaží se* říci
nemůžeme; neboť musí životě činit koncese po
měrům, kterých svém učení nepřipouští. tohoto extremního genéralisujíclho rázu učení
pak plyne také jakási mlhavost neurčitost některých
místech..«
Episoda zákoutí velkoměsta. nesprávných generalisací
je Tolstého celá řada. požadavku ne
zabíjení zvířat nehubení rostlin požadavku, aby silidé
pomáhali boji proti přírodě, dále nejasně stanoveném
poměru rozumu vůle lidské. >Jen když bude
míti útočiště,* řekl domovník, zavolal Evičku, zeptal jír
chce-li jiti mnou, Evička řekla, půjde hned Šla námi. snaží být důsledný svým theoretickým* zá
sadám praktickém životě.
Jednu věc však tuším nemůžeme učení Tolstého vytýkat:
nedůslednost. (Další
