NOVÁ ČESKÁ PROSA.
S druhým vydáním svých >Obrázků Slovácka*
přihlásila pí. Ovšem
se zdá, vnějšku pí. Jinak by
s takovou hazardnostf, jako např. Pavly Moudré >Do roz
maru pláče*. Vídá př. Cítí-li př. To
všechno jsou falešné, skřípavé, vnější efekt vypočítané
tóny, jakých jest právě schopen jen neumělec, jenž domnívá
se, svou nemyslivost zastře efektní tirádou >nad vlastními,
životem surově ubitými ideály*.
autor svou apostrofou: Plačte, stařenko bílá, neboť slza je
perla, kterou mohou ozdobiti chudí nešťastní atd. Novým momentem také názor Legrův pří
rodu. autorka věnovala mnohdy více
péče než nitru. sbírka reminiscencí pí. autorka, jež podlehla
.
Rozmarem hraje knížka pí. autorka. Lidovou
duši lidových typech chce odhalovati pí. Nečá-
sek >Pestrých ptácích*. Ovšem více realistické než psycho
logické aspirace pí. Nebo
jinde, kde líčí slávu záhubu dramatického autora, jenž udal
v aréně svůj kus, nechává jej podzimním chladem zmírati
v divadle, kde počal jeho úspěch. Šlejhar svých nejhlubších ner
vových citových základů vůči přírodě mystikem, Leger
stojí vůči přírodě jako člověk, jenž ozbrojil vědou, jenž
dovede operovati biologickými psychologickými složkami
a prvky toho, zveme přírodou životem.
Jako pravý žurnalista-povídkář pracuje Ant. hned dostavuje larmoyantní p. autorky
hlavně jejího pobytu Rusi, drobné genrové obrázky bez
zvláštních aspirací, ale skize, jako př. 537
hodna. >Chudá
vrchnost*, chycen kus nenuceného humoru tom líčení
zklamaných ilusí vychovatelky, jež domnívá přijíti panstvu
a upadne doprostřed nudy zbědačelosti schudlých Šlech
tických kobylkářů. Chápu, pí. >Bolestném žertu«,
neskizovala kuriosního poměru městské slečinky slováckému
hochu, jejž vypravuje jako pikantní anekdotu. kluziště do-
cházeti stařenku, jež dívajíc jeho rej vzpomínajíc
zašlého mládí, slzí. Ale pak celý příběh vlastně nestál za
omočení péra, byla sama pí. Herci, scházející ke
zkoušce jeho kusu, nacházejí koutě jeho mrtvolu. autorčiny vysvětlují všechno. Drobné, genrové
obrázky, ale leckde blyskne tragickou perspektivou, jako
zase jinde dýchne nelíčeným, prostým humorem.
autorce strach před sentimentalitou diktoval ten realistický
závěr, kde Michal Gazda vzpomínaje bouřlivé lásky, jen
•pohrdlivě zasměje*. Tak zaujala pitoresknost vzhledu těch ma
lebných, strakatých figur, jež fantasie její jakoby barevných
hadříků cetek skládala, zapomněla sem tam vdechnouti
do těch figurín duši. Gabriela Preissová
