autor svou apostrofou: Plačte, stařenko bílá, neboť slza je
perla, kterou mohou ozdobiti chudí nešťastní atd. Vídá př. autorka věnovala mnohdy více
péče než nitru. autorka, jež podlehla
. Šlejhar svých nejhlubších ner
vových citových základů vůči přírodě mystikem, Leger
stojí vůči přírodě jako člověk, jenž ozbrojil vědou, jenž
dovede operovati biologickými psychologickými složkami
a prvky toho, zveme přírodou životem.
S druhým vydáním svých >Obrázků Slovácka*
přihlásila pí. Novým momentem také názor Legrův pří
rodu. hned dostavuje larmoyantní p. >Chudá
vrchnost*, chycen kus nenuceného humoru tom líčení
zklamaných ilusí vychovatelky, jež domnívá přijíti panstvu
a upadne doprostřed nudy zbědačelosti schudlých Šlech
tických kobylkářů.
Jako pravý žurnalista-povídkář pracuje Ant. Drobné, genrové
obrázky, ale leckde blyskne tragickou perspektivou, jako
zase jinde dýchne nelíčeným, prostým humorem. >Bolestném žertu«,
neskizovala kuriosního poměru městské slečinky slováckému
hochu, jejž vypravuje jako pikantní anekdotu. Ovšem více realistické než psycho
logické aspirace pí. 537
hodna. To
všechno jsou falešné, skřípavé, vnější efekt vypočítané
tóny, jakých jest právě schopen jen neumělec, jenž domnívá
se, svou nemyslivost zastře efektní tirádou >nad vlastními,
životem surově ubitými ideály*. Lidovou
duši lidových typech chce odhalovati pí. kluziště do-
cházeti stařenku, jež dívajíc jeho rej vzpomínajíc
zašlého mládí, slzí. Pavly Moudré >Do roz
maru pláče*. sbírka reminiscencí pí.
Rozmarem hraje knížka pí.NOVÁ ČESKÁ PROSA. Cítí-li př. Ale pak celý příběh vlastně nestál za
omočení péra, byla sama pí. Herci, scházející ke
zkoušce jeho kusu, nacházejí koutě jeho mrtvolu. Ovšem
se zdá, vnějšku pí. Nebo
jinde, kde líčí slávu záhubu dramatického autora, jenž udal
v aréně svůj kus, nechává jej podzimním chladem zmírati
v divadle, kde počal jeho úspěch. Jinak by
s takovou hazardnostf, jako např. autorka. autorčiny vysvětlují všechno. Nečá-
sek >Pestrých ptácích*. Gabriela Preissová. Tak zaujala pitoresknost vzhledu těch ma
lebných, strakatých figur, jež fantasie její jakoby barevných
hadříků cetek skládala, zapomněla sem tam vdechnouti
do těch figurín duši. Chápu, pí.
autorce strach před sentimentalitou diktoval ten realistický
závěr, kde Michal Gazda vzpomínaje bouřlivé lásky, jen
•pohrdlivě zasměje*. autorky
hlavně jejího pobytu Rusi, drobné genrové obrázky bez
zvláštních aspirací, ale skize, jako př
