Ale příval
obvyklých gratulačních projevů byl dostatečně obstarán ji
ných stran říci poctivě pravdivě svou myšlenku někom
i takovýto den jest někdy lepším výrazem účty riežli jen
lichotivá, bezmyšlenkovitě jiných opakovaná Mae.
Jako nejvýznačnější prosu uplynulého literárního období
kladu bfe» odporu drobnou skizzu románovou Viktora
Dýka >Stud* nadepsanou.
Dílo Jiráskovo• může být pro nás pouze buď jen barvitým
divadlem velikých dramat národní historie neb idylickou po
těchou úlevou každým způsobem však jen odpočinkem. 53*
k pracovníku, muži, který dovedl let takto klidně,
věrně vytrvale pracovat svém díle Čechách, zemi,
kde každý velký vzmach literatuře láme tříští kde
trpkost sklamání denním chlebem nejsilnějších duchů.
Moci někdy ještě životě čisti Jiráska tak, jak chce být čten,
procul negotiis, myslí jasnou, prostou, bez otravné kritič
ností, dovést radovat trpět jeho husitskými hejtmany,
utlačenými sedláky rokokovými měšťáčky, tak jak to. Historie* duše mučené sebou
samouk spodním mamě zapíraným hlasem, jenž zä
každým zážitkem tvrdošíjně dostavuje, aby jej Otrávil a
zhnusil; psychický obsah Dykovy práce. Dovedu
si představit, jak asi hledí naši generaci, vrtošivou, ničím
neuspokojenou, utíkající prostých hodnot života složitým
problémům fikcím.
Šťastný! Jíž proto zasluhuje, aby gratulovalo.
_____________ KREJČÍ.ALOfe jmÁssit.
Ale Jirásek při vší měkkosti citové tvrdou hlavu silnou
horskou krev. do
vede tolik vděčných jeho čtenářů Čechách toť přání,
kterým pro sebe, tedy docela egoisticky, končím tyto řádky,
které měly být vlastně blahopřáním pro oslavence.
J'loVá česká prosa. ducha
plném epilogu označuje autor svou ironickou historií
o myši spatřené líoci listopadové chodníku blíže staro
městských mlýnů, jež Vyvolává bizarní asociací vzpomínku
těch, kdo >usilovným* hlodáním věcí ctihodných*, zviiký
43*
. Jako pravý dělník literatury jde prostě svou
prací, bez skrupulí, hledání tápání, bez krisí- bojů polemik. Jak zdáme podivnými, málo
národními, málo oddanými věřícími jak lho
stejno to, nás ztrávuje mučil naopak zase my, berouce
na sebe tíhy bolesti člověka přítomného stopujíce něm
klíčící zárodkyčlověka budoucího, nemůžeme najít Jiráskově
člověku minulém odpověď pro otázky, které nás znepokojují
