ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 531 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
>A tohle novina vždyť nemohu doposud úžasem decha popadnout. Když přišel, dal jsem zlatku požádal ho, aby mne dovedl do čísla 328 Pobřežní ulici. Chci-li procházku, zaplatím vždy dobře napřed a přece mne moje průvodkyně utrhuje myslím, se za stydí, vodí mrzáka zdravý vzduch. Nevidím sice lidem tváře, ale vidím jim duše pozoroval jsem, jsou mně vlídni buď soucitu ten pramenem hlavních mých příjmů — anebo zištnosti, poněvadž vědí, mně mohou snadno oklamat ošálit.) . Poctivě a svědomitě jsem všechno uvážil nezvratně jsem rozhodl, že tomu udělám rázem konec. noci sedím jako žebrák schodech, polovici dne prospím druhou polovici produmám pro- teskním. Tam jsem dověděl, že Andulku odvedla paní mistrová Soukenické ulice..* (Příště dále. obědě posadil jsem schody čekal ně­ kterého školáků. a podívejme toho tajnůstkáře. Ale když jste večer všem předčítala těch holči­ čkách ten článek novin, projelo mně hlavou takové ne­ jasné tušení.. >Ani nevím, kdy mně napadlo, abych Evičku vzal k sobě. Když jsem dnes ráno vrátil domů, neulehl jsem, posadil do svého koutečka přemýšlel jsem svém osudu. Nikomu ani muk a provede takový kapitální kousek. Dal jsem desetník řekl mu, aby došel rynk poslal mně veřejného posluhu. pravda? Tedy holá skutečnost. tak stalo, nemám doma žádné radosti těším noc, ten hluk, na ten život zde, jemuž mám děkovat někdy přece jenom zapomenu svou nezměnitelnou bídu opuštěnost.»OSLEPL DRUHÉ 523 běhla kuchyní, vrazila jako malá voda lokálu postavivši se před pana Aloise mávala kolem sebe jako loutková figurka. Tohle hezké, tuze hezké. Ale netroufal jsem ani myslit ale když noci ten čaroděj spustil svoje housle, rozlila se mně duši nevýslovná tesknota vzpomněl na Evičku. už vám docela rozumím ted mně prosím vás hezky od začátku konce povězte, jak kdy jste provedl. Raději zů­ stanu doma, letě sedám otevřeného okna, zimě ka­ men mně smutno hořko. Vydělám hezkých pár grošů, mám tolik, abych zařídil vlastní domácnost chvíle tohoto odhodlání byl jsem mnohem klidnější bezstarost­ nější.* Slečna usedla naproti slepci tak dychtivou tváří, jakoby divadle seděla. >Evička ještě je,« povídá domovník, jenž jak jsem vypo­ zoroval, neměl ani tušení, proč přicházím. deseti letech jsem oslepl dvanácti letech jsem osiřel doby jsem ještě nikdy nepoznal, to je pravá nezištná láska