ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 531 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Nikomu ani muk a provede takový kapitální kousek.. >Evička ještě je,« povídá domovník, jenž jak jsem vypo­ zoroval, neměl ani tušení, proč přicházím.»OSLEPL DRUHÉ 523 běhla kuchyní, vrazila jako malá voda lokálu postavivši se před pana Aloise mávala kolem sebe jako loutková figurka. Ale když jste večer všem předčítala těch holči­ čkách ten článek novin, projelo mně hlavou takové ne­ jasné tušení. Vydělám hezkých pár grošů, mám tolik, abych zařídil vlastní domácnost chvíle tohoto odhodlání byl jsem mnohem klidnější bezstarost­ nější. a podívejme toho tajnůstkáře.* Slečna usedla naproti slepci tak dychtivou tváří, jakoby divadle seděla. Nevidím sice lidem tváře, ale vidím jim duše pozoroval jsem, jsou mně vlídni buď soucitu ten pramenem hlavních mých příjmů — anebo zištnosti, poněvadž vědí, mně mohou snadno oklamat ošálit. >Ani nevím, kdy mně napadlo, abych Evičku vzal k sobě. už vám docela rozumím ted mně prosím vás hezky od začátku konce povězte, jak kdy jste provedl. >A tohle novina vždyť nemohu doposud úžasem decha popadnout.. Když jsem dnes ráno vrátil domů, neulehl jsem, posadil do svého koutečka přemýšlel jsem svém osudu. obědě posadil jsem schody čekal ně­ kterého školáků. Poctivě a svědomitě jsem všechno uvážil nezvratně jsem rozhodl, že tomu udělám rázem konec.) . Tohle hezké, tuze hezké. deseti letech jsem oslepl dvanácti letech jsem osiřel doby jsem ještě nikdy nepoznal, to je pravá nezištná láska. tak stalo, nemám doma žádné radosti těším noc, ten hluk, na ten život zde, jemuž mám děkovat někdy přece jenom zapomenu svou nezměnitelnou bídu opuštěnost.* (Příště dále. Když přišel, dal jsem zlatku požádal ho, aby mne dovedl do čísla 328 Pobřežní ulici. Raději zů­ stanu doma, letě sedám otevřeného okna, zimě ka­ men mně smutno hořko. Chci-li procházku, zaplatím vždy dobře napřed a přece mne moje průvodkyně utrhuje myslím, se za stydí, vodí mrzáka zdravý vzduch. Tam jsem dověděl, že Andulku odvedla paní mistrová Soukenické ulice. Ale netroufal jsem ani myslit ale když noci ten čaroděj spustil svoje housle, rozlila se mně duši nevýslovná tesknota vzpomněl na Evičku. Dal jsem desetník řekl mu, aby došel rynk poslal mně veřejného posluhu. noci sedím jako žebrák schodech, polovici dne prospím druhou polovici produmám pro- teskním. pravda? Tedy holá skutečnost