Poctivě a
svědomitě jsem všechno uvážil nezvratně jsem rozhodl,
že tomu udělám rázem konec.»OSLEPL DRUHÉ 523
běhla kuchyní, vrazila jako malá voda lokálu postavivši
se před pana Aloise mávala kolem sebe jako loutková figurka.
>A tohle novina vždyť nemohu doposud úžasem
decha popadnout. tak stalo, nemám
doma žádné radosti těším noc, ten hluk, na
ten život zde, jemuž mám děkovat někdy přece jenom
zapomenu svou nezměnitelnou bídu opuštěnost.. Když
jsem dnes ráno vrátil domů, neulehl jsem, posadil do
svého koutečka přemýšlel jsem svém osudu. Když
přišel, dal jsem zlatku požádal ho, aby mne dovedl
do čísla 328 Pobřežní ulici. Ale když jste večer všem předčítala těch holči
čkách ten článek novin, projelo mně hlavou takové ne
jasné tušení.
>Ani nevím, kdy mně napadlo, abych Evičku vzal
k sobě. Tam jsem dověděl, že
Andulku odvedla paní mistrová Soukenické ulice. pravda? Tedy holá skutečnost.)
. noci sedím jako žebrák schodech,
polovici dne prospím druhou polovici produmám pro-
teskním. Dal jsem desetník řekl mu, aby
došel rynk poslal mně veřejného posluhu. obědě posadil jsem schody čekal ně
kterého školáků. Ale netroufal jsem ani myslit ale
když noci ten čaroděj spustil svoje housle, rozlila
se mně duši nevýslovná tesknota vzpomněl na
Evičku. Raději zů
stanu doma, letě sedám otevřeného okna, zimě ka
men mně smutno hořko. Tohle hezké, tuze hezké.. Vydělám hezkých pár grošů,
mám tolik, abych zařídil vlastní domácnost chvíle
tohoto odhodlání byl jsem mnohem klidnější bezstarost
nější.
už vám docela rozumím ted mně prosím vás hezky od
začátku konce povězte, jak kdy jste provedl.
>Evička ještě je,« povídá domovník, jenž jak jsem vypo
zoroval, neměl ani tušení, proč přicházím. Nikomu ani muk a
provede takový kapitální kousek.* (Příště dále.
a podívejme toho tajnůstkáře. Nevidím sice lidem tváře, ale
vidím jim duše pozoroval jsem, jsou mně vlídni
buď soucitu ten pramenem hlavních mých příjmů
— anebo zištnosti, poněvadž vědí, mně mohou snadno
oklamat ošálit. deseti letech jsem oslepl dvanácti letech
jsem osiřel doby jsem ještě nikdy nepoznal, to
je pravá nezištná láska. Chci-li procházku, zaplatím vždy dobře napřed
a přece mne moje průvodkyně utrhuje myslím, se
za stydí, vodí mrzáka zdravý vzduch.*
Slečna usedla naproti slepci tak dychtivou tváří,
jakoby divadle seděla
