.
>Ani nevím, kdy mně napadlo, abych Evičku vzal
k sobě. Dal jsem desetník řekl mu, aby
došel rynk poslal mně veřejného posluhu.»OSLEPL DRUHÉ 523
běhla kuchyní, vrazila jako malá voda lokálu postavivši
se před pana Aloise mávala kolem sebe jako loutková figurka. Nikomu ani muk a
provede takový kapitální kousek. deseti letech jsem oslepl dvanácti letech
jsem osiřel doby jsem ještě nikdy nepoznal, to
je pravá nezištná láska.* (Příště dále. Poctivě a
svědomitě jsem všechno uvážil nezvratně jsem rozhodl,
že tomu udělám rázem konec.
už vám docela rozumím ted mně prosím vás hezky od
začátku konce povězte, jak kdy jste provedl. tak stalo, nemám
doma žádné radosti těším noc, ten hluk, na
ten život zde, jemuž mám děkovat někdy přece jenom
zapomenu svou nezměnitelnou bídu opuštěnost.
>A tohle novina vždyť nemohu doposud úžasem
decha popadnout. noci sedím jako žebrák schodech,
polovici dne prospím druhou polovici produmám pro-
teskním. pravda? Tedy holá skutečnost.
>Evička ještě je,« povídá domovník, jenž jak jsem vypo
zoroval, neměl ani tušení, proč přicházím.)
. Když
přišel, dal jsem zlatku požádal ho, aby mne dovedl
do čísla 328 Pobřežní ulici. obědě posadil jsem schody čekal ně
kterého školáků.. Tohle hezké, tuze hezké.*
Slečna usedla naproti slepci tak dychtivou tváří,
jakoby divadle seděla. Tam jsem dověděl, že
Andulku odvedla paní mistrová Soukenické ulice. Ale když jste večer všem předčítala těch holči
čkách ten článek novin, projelo mně hlavou takové ne
jasné tušení. Nevidím sice lidem tváře, ale
vidím jim duše pozoroval jsem, jsou mně vlídni
buď soucitu ten pramenem hlavních mých příjmů
— anebo zištnosti, poněvadž vědí, mně mohou snadno
oklamat ošálit. Vydělám hezkých pár grošů,
mám tolik, abych zařídil vlastní domácnost chvíle
tohoto odhodlání byl jsem mnohem klidnější bezstarost
nější.
a podívejme toho tajnůstkáře. Chci-li procházku, zaplatím vždy dobře napřed
a přece mne moje průvodkyně utrhuje myslím, se
za stydí, vodí mrzáka zdravý vzduch. Když
jsem dnes ráno vrátil domů, neulehl jsem, posadil do
svého koutečka přemýšlel jsem svém osudu. Ale netroufal jsem ani myslit ale
když noci ten čaroděj spustil svoje housle, rozlila
se mně duši nevýslovná tesknota vzpomněl na
Evičku. Raději zů
stanu doma, letě sedám otevřeného okna, zimě ka
men mně smutno hořko
