tak stalo, nemám
doma žádné radosti těším noc, ten hluk, na
ten život zde, jemuž mám děkovat někdy přece jenom
zapomenu svou nezměnitelnou bídu opuštěnost.*
Slečna usedla naproti slepci tak dychtivou tváří,
jakoby divadle seděla. Ale netroufal jsem ani myslit ale
když noci ten čaroděj spustil svoje housle, rozlila
se mně duši nevýslovná tesknota vzpomněl na
Evičku. Dal jsem desetník řekl mu, aby
došel rynk poslal mně veřejného posluhu. Tohle hezké, tuze hezké. Když
jsem dnes ráno vrátil domů, neulehl jsem, posadil do
svého koutečka přemýšlel jsem svém osudu. Vydělám hezkých pár grošů,
mám tolik, abych zařídil vlastní domácnost chvíle
tohoto odhodlání byl jsem mnohem klidnější bezstarost
nější. Chci-li procházku, zaplatím vždy dobře napřed
a přece mne moje průvodkyně utrhuje myslím, se
za stydí, vodí mrzáka zdravý vzduch. noci sedím jako žebrák schodech,
polovici dne prospím druhou polovici produmám pro-
teskním.
>Ani nevím, kdy mně napadlo, abych Evičku vzal
k sobě. Nevidím sice lidem tváře, ale
vidím jim duše pozoroval jsem, jsou mně vlídni
buď soucitu ten pramenem hlavních mých příjmů
— anebo zištnosti, poněvadž vědí, mně mohou snadno
oklamat ošálit. Nikomu ani muk a
provede takový kapitální kousek. Když
přišel, dal jsem zlatku požádal ho, aby mne dovedl
do čísla 328 Pobřežní ulici.)
.
už vám docela rozumím ted mně prosím vás hezky od
začátku konce povězte, jak kdy jste provedl. pravda? Tedy holá skutečnost. Tam jsem dověděl, že
Andulku odvedla paní mistrová Soukenické ulice. obědě posadil jsem schody čekal ně
kterého školáků.. Ale když jste večer všem předčítala těch holči
čkách ten článek novin, projelo mně hlavou takové ne
jasné tušení.
>Evička ještě je,« povídá domovník, jenž jak jsem vypo
zoroval, neměl ani tušení, proč přicházím.. deseti letech jsem oslepl dvanácti letech
jsem osiřel doby jsem ještě nikdy nepoznal, to
je pravá nezištná láska.
>A tohle novina vždyť nemohu doposud úžasem
decha popadnout.
a podívejme toho tajnůstkáře.* (Příště dále. Poctivě a
svědomitě jsem všechno uvážil nezvratně jsem rozhodl,
že tomu udělám rázem konec. Raději zů
stanu doma, letě sedám otevřeného okna, zimě ka
men mně smutno hořko.»OSLEPL DRUHÉ 523
běhla kuchyní, vrazila jako malá voda lokálu postavivši
se před pana Aloise mávala kolem sebe jako loutková figurka
