Pan Alois, jehož rodové jméno nikdo neznal
a jež objevilo jen jednou naposledy novinách, nebyl
ošklivý bylo asi pětačtyřicet roků, obličej měl mužný
a svérázný, tmavý, silný knír byl velice slušel. Holka toho více
nepovšimla dala zpívání.
Harmonikář popadl svůj nástroj podivu mrštně
provlékl řadou nastavených stolic povysunutých stolů.
♦ *
*
Večer asi sedmé hodině byl harmonikář první na
místě.
>Tak co, kde vězí vaše ženská, pane Alois ř<
>Nepřišla dnes mne vyprovázel někdo jiný,< odpo
vídal Alois, upravuje svůj koutek. Ale panu
Aloisovi byly okuláry nepohodlné když před lety máji-
.$20 kronbáuer:
Hodiny radnici odbíjely sedmou hodinu ranní. Stařena tentokráte ním nepřišla někdo do
vedl dveřím vrátil se, aniž byl vešel lokálu. Slepec byl dnes oholen a
oblečen svůj lepší, černý kabát, který brával sebe jen
o velikých svátcích.
Venku vzala stařena pod paží vedla křivolakými
uličkami František, kde vešli schátralého špinavého
domu. Dost často stávalo, stařena bývala slepce
hrubá leckdy dali kolemjdoucí příslušný podíl. Chvílemi zamnul rukama každou chvíli
ohlédl okénku kredenci, jakoby ani nemohl do-
Čkati, jeho rámci objeví hlava kredencké živou
růží vlasech. ale
ty jeho vyboulené pobělené oči zarážely odpuzovaly. Holka přinesla kávu, kterou posluhovačka hladově
do sebe vcbrstla.
>Pane Alois tak půjdeme,< zavolala slepce mrzutým
a roztřepaným hlasem. Vešla novinářka hodila dveří na
kulečník noviny objevila nevlídná škaredá sta
řena. Pan
Alois seděl lokále sám sám.
Holka vykoukla kuchyně, podívala slepce, rozhlédla
se lokále ale stařenu, které denně nalévala litr piva,
nikde nespatřila.
Slepec nosíval nich kulaté tmavé okuláry, snad vůli
sobě, ale vůli hostům, kterým prý jeho oči zrovna hrůzu
naháněly. změnila hlava jeho nerozeznání každý
mohl směle říci, zajímavá sympatická. Holka kuchyně rozhazo
vala špinavé polité podlaze drtiny vřískávě uplakaným
hlasem vyzpěvovala ulevení nějakého svého žalu pí
sničku: >Pod našima okny, roste oliva Při tom bystře
prohlížela každý kout, aby neušel pohozený krejcar nebo
dokonce stříbrňák.
Slepec nikdy ani neduti, ale bylo něm znáti, hořce
snáší svou malomoc bezbrannosť.
