»0slepl druhé. Slepec stáhl harmoniku, přetřel ji
důkladně, aby nezůstalo ani prášku, dal zeleného
pytle chvíle přestal býti muzikantem stal se
hostem..
a taky jsem ještě nekouřila,* pochlubila svou zdrželi
vostí Fanda oči jen jen hrály.)
>Však jsem ještě neměla ústech jediného doušku .
U nás rádo papouškuje okřídlené slovo dekadenci
Francie. Asi dvou nebo tří stolů spali zmoření hos
jež pan Anton jednoho druhém burcoval spaní.
Noc utíkala jako bystřina krčma pomalu prázdnila.518 kronbauer:
něvadž hluboce lidské, tak poctivé krvavé prožito...
>A proč?«
>Čekala jsem, přijdete . Mladá Francie vědoma hříchů
předešlých generací, zárukou, Francie ještě na
dlouho neřekla poslední slovo. Slečinka připravila kávu škraloupem, němž
se zlatník udržel, jak byl silný tučný, položila tácek
dva loupáčky, nabrala sklenici čerstvé vody pan Anton
pozorně všechno postavil před slepce, jenž závidění h
ným zanícením věnoval svému rannímu posilnění. HANUŠ JELÍNKK.«
Episoda zákoutí velkoměsta..«
Pan Alois spustil parádní svůj nějaký operní kousek a
poněvadž pan Anton předvídal, pod dojmem hry koncer-
tistovy budou peníze tácku jen jen pršet, poctil Fandu
zvláštním vyznamenáním řekl jí, tentokráte bude vy
bírat ona Starý partyka dobře věděl, tím Fandu posadil
— jak říkávalo zeleného erbu* >do fotelu«, že
bude pyšná před svým novým galánem za
živý svět neukradla ani krejcaru, poněvadž při prvním
pokusu závistivé kamarádky sborem křičely: >Fanda
krade, krade, krade* ona měla >po dojmu*. Jděte mezi ně, poznejte a
pak tom promluvíme. Nikoli, pánové: národ, který době nejvyššího roz-
pjetí individualistní poesie rodí básníky, jako Rictus, snad
prožívá krisi, ale neupadá. (Další..
PRAHA, KVĚTNU 1901.
Okny prokukovalo krajích denní světlo ulici bylo
slyšeti kroky hlasy venkovanek, ubírajících nůšemi a
ohromnými ranci trh. I
vypil vodu, zapálil doutník, který dostal darem něk
rého hosta, podepřel hlavu zed kouřil, byla rad
ho pozorovat
