Bibi-la-
Purée, slavný bohéme, přítel Verlaineův, poetický otrhanec,
vděčný model malířů sochařů svou Sardouovsko-Voltairov-
skou tváří, kamarád umělců hrůza všech šosáků, záhadná
existence živící absinthem cigaretami, organisátor demon
strací, sešlý bakalář, snad tajný rentier tento typ potlou
kající desetiletí mezi Montmartrem Quartier-Latin,
potomek Gringoirův Villonův, rozhadřený dandy, pyšný
žebrák, koketující svou bídou špínou toť personifikace
té věčné bídy, toť Osamělý Poutník, jenž pradávna kráčí
světem. Chudák
prchá zas ven, ulici, bláta, deště tmy. Oh, kdybys věděla! Ale teď, teď je
všecko zas dobře; mám tebe; hleď, moje srdce zpívá pláče,
pojď rychle hajat, můj kvítečku! náhle probudí surový
hlas tlustého buržoy, který chce jít domů nemůže zazvonit,
poněvadž spící Chudák zakrývá knoflík zvonku.JEHAN RICTUS. tímto ná
strojem, bohužel většině cizinců skoro úplně nepřístupným,
zachází neobyčejnou virtuositou.
Pas ľdroit s’inventer eun auť Vie
(On vourai qu’on peut pas croire)
Pas ľdroit d‘bouffer, rire ďboire.
* *
*
Rictus nepíše francouzský.
Et appelľ eun’ Patric!
P’ffuit! Oh! lä, jamais tréve
Pour ceuss* comm* moi qui batťnt crěve. Jeho dílo krásné, po
. svému úkolu plnou
měrou dostál. Ale nebyla literatura.
Rictus nedojde hodnostem akademickým, ale všichni deli
kátní duchové budou jej milovati.
Et pas ľdroit ďaimer méme Révě!
Kolik čísel, tolik malých chef ďoeuvrů. Stvořil zvláštní řeč spi
sovné frančiny pouliční hantýrky, argotu. Argot, řeč plnou silných až
příliš silných slov, učiníti čitelnou nepřekročit mez triviál
nosti, bylo zůstaveno Rictusovi. Vypravuje celou bídu toho
psího života, jaký vedl. Jeho řeč harmonická nervosní, dovede
být slavnostně sonorní jemně melancholickou, dovede mít
drsné disonance celé řady zvučných originelních rýmů,
neboť Rictus zůstal, přes všechnu anarchii proti akademi
ckému jazyku, věren staré stavbě verše staré rhythmice. Knížka končí
básní: Complainte pour complaire Bibi-la-Purée. Není prvním této cestě.
Před deseti léty byl Paříži velice populární zpěvák Bru-
ant, jehož chansony psané argotem nabyly značného roz
šíření. konečně byli sami. 517
a štěstím
