. svých
nekonečných procházkách bez cíle, otráven zhnusen vším,
nemaje sou nemaje ani práva lehnout spát chvilku
na dláždění >své« Vlasti, jaký div, náhle někdy zastaví
. Zima tul bude zas slzí nad naší
bídoul Madam Séverine zas spustí všech kohoutkůl Boháči
musí křepčit naše zdraví! jeho jedovatý úšklebek ne
ušetří ani literaturu: Victor Hugo, Richepin, autor slavných
>Žebráků«, Bruant Zola, všichni zbohatli jen nás, kolik
malířů! Ah, zut! odplivne si, skoro dlouho trvá;
už můj Anděl Strážce mne opustil, není divu! pořád jen
bláto, hlad zima, stále ulici, není čeho kousnoutl
Ale konečně chci promluvit, říci své zoufalství, svůj
pláč svou nenávist těm, kteří říkají: Civilisovaní!
A zabte mne dejte vězení,
už všecko věru vám napískám:
Jsem Člověk Moderní, jenž chce řiď svoje stesky
a víte, svátou pravdu mám!
A tak protlouká, hlavou sklopenou, dívá posupně na
buržoy, vypasené finančníky, nádherné ženy, bezduché dandy,
-o nichž mluví pohrdáním (^a iait sport, fait boxe)
na vystrojené calicots; jde sám sám, když jaro rozehraje
ve všem, žije, touhu lásce, jeho otrlém srdci se
něco pohne jako šílená touha ženě, těch růžových
panenkách Faubourg St. Přichází zima, trpce
vysmívá celé komedii dobročinnosti, všem bazarům, ple
sům krokodílím slzám žurnálů autorů, kteří zbohatli líče
ním lidské bídy. 515
recitativ Bídy Hladu, protkaný místy humorem tak bolest
ným, bodá pálí srdce. Štván životem, věčně na
rozhraní mezi hladem vězením, je-li žena, mezi hladem
a prostitucí, tento hrdý žebrák pařížských ulic, který příliš
inteligentní, než aby tupě mohl nésti drtivou tíhu svého po
stavení, dívá pohrdáním, lítostí nenávistí klidné,
vypasené buržoy, kteří instinktivně otřásají hrůzou před
pichlavým pohledem horečných očí, svítících vyhublé tváře
a mimoděk ohlížejí policii.a řekne: Kdyby tak vrátil! Kdoř Ten Galilejský tulák,
41*
. Tak prostě vám mluví ne
šťastník, zrozený městem největšího luxu nejhroznější bídy,
městem největších sociálních protiv..« Ale všecko
mamo, ztraceno mládí, ztraceno srdce, ztraceno
všecko, modlitby, kterou šeptá před trůnem boha, nějž
nevěří, kane horký proud živoucí krve vytrysklé jeho
-srdce.
Na zemi marně hledá spravedlnost soucit.JEHAN RICTUS. Germain, když tak dívá na
šťastné mladé lidi, kteří dva dva, tisknou sobě ve
vzplanutí vášně, zdá světě tak krásné, »že je
snad přece jen pravda, Pánbůh
