ostatně učení přímo
škodlivé pověrečné. něm lze užiti slov
Nerudových: >B. starořečtí filosofové. zv.
O nějakém osobním životě smrti spojeném odměnou
nebo trestem nemůže býti řeči. Odkud tedy právo trestati? týká
zločinců skutečných těch nepatrná menšina počtu lidí
vůbec trestaných. Život tento jest Bůh. Jak může být dobrým život člověka,
který chce být dobrým jen proto, hrozí po* smrti
osobní trest? Chce-li člověk býti skutečně účasten Života,
.ude-li každý nás křemene, bude celý
národ kvádrů. tom
chybuje dosud věda, pátrá tom, jedná-li zločinec svo
bodně nikoli, pátrá tím účelem, aby mohla trestat!
neb netrestati. Dle učení církve je
člověk nesmrtelný parte post (Bůh vdechuje čase
duši); tom jest ovšem nesrovnalost, kterou viděli na
př. Žije-li člověk
ve smysle tohoto Života, jest nesmrtelnost jeho zabezpečena^
neboť jest živ nemůže zemříti; nežije-li tak, jest mrtev^
jest pro život vůbec ztracen. Neboť jsou-li
t. Většinou jsou lidé (mravně) úplně ne
vinní.STUDIB TOLSTÉM. takoví jsou druzí zločinci ne
uznaní typy zločinné: před těmi více vinna společnost
než oni před ní. přece společnost trestá! takových konců
přichází spravedlnost lidská jen proto, osvojují lidé
právo posuzovati činy druhých lidí činiti sobě zodpo
vědnými. typy zločinné, kdo jimi vinen? Společnost, už
současná nebo minulá.*
Tolstoj tedy rozhodně uznává svobodu lidské vůle a
zodpovědnost činy; ale tom smysle, člověk
za činy své jiných mohl býti chválen nebo trestán. Činy lidské nehynou; byly-li dobré, jsou integrující
vložkou dalšího dobrého života společnosti lidské tak
má smrti člověk účast tomto životě lidstva, jest
jeho nebe; byly-li zlé, člověk ten svým osobním životem
pro pokrok života bezvýznamný, mrtev, jest jeho peklo. Tolstoj tvrdí, život vůbec ne
smrtelný, nepomíjející, věčný, ale není osobní život člo
věka, neboť Život jest jen jeden, jehož může člověk ži
votem svým súčastniti. nesmrtelnosti člověka. 473
individualism, němž mluvili jsme kapitole předešlé, mohli
bychom nazvati ^objektivním*, jednání člověkovo má
za předmět směřuje nikoli společnosti, nýbrž jedno
tlivci; tento individualism pak »subjektivní«, týká se
každého jednotlivce jakožto podmětu. Člověk tedy může býti nesmr
telným již zde zemi, je-li jím zemi, jest jím po
smrti.
Z toho, dosud řečeno, vyplývá také už, jak soudí
Tolstoj zv. Tolstoj směje počínání Lombrosovu jiných
učenců měřících rozměry lebky, rukou atd
