Stále a
dosud pokládají jedni dobré to, jiní zlé naopak. jest naprosto
rozumné rozřešení této věci, třeba protivilo učení církve,
která praví, není dobrým to, jednotlivec pokládá za
dobré, nýbrž to, nějaký spolek dobro stanoví (církev,
stát, sněm atd.) necítí pak nikdo zodpovědným.) Dle učení církve může státi stává se,
že člověk domnívaje se, dělá dobro, páchá vlastně zlo, za
něž musí býti trestán. Ano, trest účelem celé této
otázky; proto učení Tolstého ani žádného nijakého oprávnění
k trestu nemůže uznati. JOS.
Křesťanství praví: >Zij souhlasně svojí přirozeností (roz
umí ovšem božská přirozenost, to, člověku ne
hynoucího), nepodřizuj ničemu, ani své ani cizí přirozenosti
tělesné poznávej sobě syna Božího.DR. tom
chybují nejvíce lidé, praví Tolstoj jednom svém listě, že
berou obyčejně nějaké cizí svědomí své (obyčejně Kri
stovo nebo církve) neřídí svým vlastním svědomím.
Z toho vidíme druhou příčinu, proč Tolstoj jest nazýván
individualistou: nikoli svědomí společnosti, nýbrž svě
domí jednotlivce, nikoli svoboda společnosti, nýbrž svoboda
jednotlivce, povznesení mravní společnosti, ale povznesení
se jednotlivce, zákony společnosti, ale zákony jednotlivce,
toč cesta uskutečnění království Božího zemi.
Co zbývá tedy než ponechati každému jednotlivci svobodu
jeho mínění, jeho přesvědčení svědomí; není pak za
skutky své odpověden nikomu, leč Bohu.
Vůle lidská sama sobě jest ovšem naprosto nezávislá
na vnějším tlaku: člověk, chce-li, všemohoucí svou
vůlí, ovšem smysle pasivním, smysle odříkání se, sebe-
zapírání. Onen
. Kdyby každý
si byl vědom, své činy sám Bohu zodpověděn a
ne ten, kdo nařizuje, nebylo tolik zločinů tolik
zla fysického mravního.*
Cizím svědomím uspávají lidé své vlastní svědomí a
sproŠfují (ovšem smysle lidském) zodpovědnosti své
činy. sedláček:
472
jest nějaké kriterium, dle něhož môžeme musíme něco po
kládat zlé, něco dobré. Člověk nemá tedy práva souditi
druhého, nemá práva trestati. Ale takového kriteria není
dosud, jak snadno dějinami můžeme přesvědčiti. děje zvláště tam, kde jest uznáno zákon svě
domí celé společnosti nebo člověka nadřízeného (vladaře);
a tak při nejborších zločinech (vraždění válce, popravě,
hynutí žaláři atd. tato vlastnost jeho činí jej účastným samé nej-
vyšší bytosti; člověku samém záleží, chce-li státi synem
Božím (tak jako jím byl Kristus) dosíci nesmrtelnosti, či
ncchati ovládati vnějším světem býti mrtev.
Hrozné následky toho vidíme den životě
