Onen
. JOS.) Dle učení církve může státi stává se,
že člověk domnívaje se, dělá dobro, páchá vlastně zlo, za
něž musí býti trestán. Člověk nemá tedy práva souditi
druhého, nemá práva trestati.
Co zbývá tedy než ponechati každému jednotlivci svobodu
jeho mínění, jeho přesvědčení svědomí; není pak za
skutky své odpověden nikomu, leč Bohu.
Hrozné následky toho vidíme den životě. Ano, trest účelem celé této
otázky; proto učení Tolstého ani žádného nijakého oprávnění
k trestu nemůže uznati. sedláček:
472
jest nějaké kriterium, dle něhož môžeme musíme něco po
kládat zlé, něco dobré.
Křesťanství praví: >Zij souhlasně svojí přirozeností (roz
umí ovšem božská přirozenost, to, člověku ne
hynoucího), nepodřizuj ničemu, ani své ani cizí přirozenosti
tělesné poznávej sobě syna Božího. Ale takového kriteria není
dosud, jak snadno dějinami můžeme přesvědčiti.*
Cizím svědomím uspávají lidé své vlastní svědomí a
sproŠfují (ovšem smysle lidském) zodpovědnosti své
činy.
Vůle lidská sama sobě jest ovšem naprosto nezávislá
na vnějším tlaku: člověk, chce-li, všemohoucí svou
vůlí, ovšem smysle pasivním, smysle odříkání se, sebe-
zapírání.DR. tato vlastnost jeho činí jej účastným samé nej-
vyšší bytosti; člověku samém záleží, chce-li státi synem
Božím (tak jako jím byl Kristus) dosíci nesmrtelnosti, či
ncchati ovládati vnějším světem býti mrtev.
Z toho vidíme druhou příčinu, proč Tolstoj jest nazýván
individualistou: nikoli svědomí společnosti, nýbrž svě
domí jednotlivce, nikoli svoboda společnosti, nýbrž svoboda
jednotlivce, povznesení mravní společnosti, ale povznesení
se jednotlivce, zákony společnosti, ale zákony jednotlivce,
toč cesta uskutečnění království Božího zemi. děje zvláště tam, kde jest uznáno zákon svě
domí celé společnosti nebo člověka nadřízeného (vladaře);
a tak při nejborších zločinech (vraždění válce, popravě,
hynutí žaláři atd. jest naprosto
rozumné rozřešení této věci, třeba protivilo učení církve,
která praví, není dobrým to, jednotlivec pokládá za
dobré, nýbrž to, nějaký spolek dobro stanoví (církev,
stát, sněm atd.) necítí pak nikdo zodpovědným. Kdyby každý
si byl vědom, své činy sám Bohu zodpověděn a
ne ten, kdo nařizuje, nebylo tolik zločinů tolik
zla fysického mravního. tom
chybují nejvíce lidé, praví Tolstoj jednom svém listě, že
berou obyčejně nějaké cizí svědomí své (obyčejně Kri
stovo nebo církve) neřídí svým vlastním svědomím. Stále a
dosud pokládají jedni dobré to, jiní zlé naopak
