STUDIE TOLSTÉM. proč ostatní
přikázání nevedou týmž důsledkům? Vidíme tom zase
jeden doklad, jak Tolstoj miluje extrémy ničím ne
odůvodněné. Kristus ovšem stanoví také příkaz absolutní
čistoty, ale jen jako výjimku pro lidi obzvláště zdrželivé
a nezavazuje jím ani ideálně cele lidstvo, jako činí (dle
našeho přesvědčení zcela libovolně) Tolstoj. Naopak: pokládáme nezbytnou pod
mínku povznesení mravnosti lidstva. Zákony řádu společenského bývají oby
čejně nemravné, příčí zákonům mravním. kdo stojí
na stanovisku, nemravné jest to, porušuje nynější zá
kony společenské (na př. mu
síme ptáti: Jest možný (fakticky) tento ideál? Neodporuje
sám sobě? Tento ideál Tolstého znamená pro člověčenstvo
smrt. Obyčejně tomu bývá právě
naopak: vyšší stupně mravnosti projevovaly vždycky jako
úchylky stávajícího pořádku jako porušování jeho (na
př. Otázka předpokládá totiž, že
k
.
Z toho, řečeno, vidíme také už, jakém poměru je
mravnost zv.
Zavrhujíce tento extrém Tolstého nezamítáme tím ni
kterak snad ony nižší příkazy čistotě života manželského
i nemanželského. odpírání služby vojenské, odpírání
účastenství soudě, vládě atd), ovšem velikém omylu. Ideál >vystříhej vůbec pohlavního obcování* ob
sahuje sobě spor, ačkoli Tolstoj jej předem odmítá
pravě: >Při ideálním příkazu nelze ptáti: bude,
splní-li tento požadavek?*; neboť požadavek tento nesplní
se nikdy. Zákony mravní tedy ne
kryjí zákony směřujícími zachování zabezpečení
tohoto pořádku. první křesťané vůči pohanství).* touto námitkou Tolstého nesouhlasíme. Smrt ideálem lidstva? Nač potom podporovat a
usnadňovat život druhých lidí, když beztoho ideálem účelem
všeho lidstva smrt? jak snadno tento ideál vyplnit,
a hned vyplnit! Jsme téhož konce jako při absolutním
altruismu vzhledem jednotlivci lidstvu. regulovat prostituci,
ale zrušit ji! Kdo? stát, obec, ale jednotlivec!
Každý jednotlivec moci podporovat tuto instituci a
přispívat záhubě lidstva, nebo zrušit povznést mravnost. pořádku společnosti. Mravnost stálém
vývoji vzrůstu, mění se; proto nemůže říci, porušení
pořádku společenského (jenž delší dobu nezměněný)
jest také již porušením mravnosti. 47L
pouze, že, jak nám zdá, druhý příkaz ideální své po
době obsahuje spor, jehož jsme již dotkli druhé kapi
tole.
Jest dále otázka, je-li Tolstoj mravním deterministou či
indeterministou, neuznává-li svobodu lidské vůle či
uznává-li, uznává-li zodpovědnost činy neuznává? Dle
Tolstého jest otázka tato bezpředmětná tom smysle,
jak obyčejně rozumí
