Jest dále otázka, je-li Tolstoj mravním deterministou či
indeterministou, neuznává-li svobodu lidské vůle či
uznává-li, uznává-li zodpovědnost činy neuznává? Dle
Tolstého jest otázka tato bezpředmětná tom smysle,
jak obyčejně rozumí. Mravnost stálém
vývoji vzrůstu, mění se; proto nemůže říci, porušení
pořádku společenského (jenž delší dobu nezměněný)
jest také již porušením mravnosti. kdo stojí
na stanovisku, nemravné jest to, porušuje nynější zá
kony společenské (na př.
Z toho, řečeno, vidíme také už, jakém poměru je
mravnost zv. pořádku společnosti. regulovat prostituci,
ale zrušit ji! Kdo? stát, obec, ale jednotlivec!
Každý jednotlivec moci podporovat tuto instituci a
přispívat záhubě lidstva, nebo zrušit povznést mravnost. mu
síme ptáti: Jest možný (fakticky) tento ideál? Neodporuje
sám sobě? Tento ideál Tolstého znamená pro člověčenstvo
smrt.
Zavrhujíce tento extrém Tolstého nezamítáme tím ni
kterak snad ony nižší příkazy čistotě života manželského
i nemanželského.STUDIE TOLSTÉM.* touto námitkou Tolstého nesouhlasíme. první křesťané vůči pohanství). Kristus ovšem stanoví také příkaz absolutní
čistoty, ale jen jako výjimku pro lidi obzvláště zdrželivé
a nezavazuje jím ani ideálně cele lidstvo, jako činí (dle
našeho přesvědčení zcela libovolně) Tolstoj. Smrt ideálem lidstva? Nač potom podporovat a
usnadňovat život druhých lidí, když beztoho ideálem účelem
všeho lidstva smrt? jak snadno tento ideál vyplnit,
a hned vyplnit! Jsme téhož konce jako při absolutním
altruismu vzhledem jednotlivci lidstvu. Ideál >vystříhej vůbec pohlavního obcování* ob
sahuje sobě spor, ačkoli Tolstoj jej předem odmítá
pravě: >Při ideálním příkazu nelze ptáti: bude,
splní-li tento požadavek?*; neboť požadavek tento nesplní
se nikdy. proč ostatní
přikázání nevedou týmž důsledkům? Vidíme tom zase
jeden doklad, jak Tolstoj miluje extrémy ničím ne
odůvodněné. Zákony řádu společenského bývají oby
čejně nemravné, příčí zákonům mravním. odpírání služby vojenské, odpírání
účastenství soudě, vládě atd), ovšem velikém omylu. 47L
pouze, že, jak nám zdá, druhý příkaz ideální své po
době obsahuje spor, jehož jsme již dotkli druhé kapi
tole. Obyčejně tomu bývá právě
naopak: vyšší stupně mravnosti projevovaly vždycky jako
úchylky stávajícího pořádku jako porušování jeho (na
př. Zákony mravní tedy ne
kryjí zákony směřujícími zachování zabezpečení
tohoto pořádku. Otázka předpokládá totiž, že
k
. Naopak: pokládáme nezbytnou pod
mínku povznesení mravnosti lidstva
