..452 kronbauer:
Bylo podzim desáté hodině večerní.
Číšník potutelně usmál kredenckou šouraje se
do předu lokálu, aby rozsvítil, škodolibě smál vousů. Vzal ruky harmoniku bez,
pobídky zahrál písničku táhlou, uplakanou melodií: >Já jsem
malý mysliveček, sotva flintu nesu*. Přišel první
host, slepec dohrál upíraje celý obličej místa, kde ne
známý zasedl, hádal, kdo asi přišel. Děvče přehodilo
šálu věšák, strhlo sebe černou jupku kožíškovým
límcem, usedlo stůl drsným hlasem, chraplavým spíše
chlapeckým než ženským, pozdravilo: >Servus, pane Alois*. kuchyně přišel starý,
asi šedesátiletý číšník, němž bylo znáti, kdesi koutku
vyspával. Pan Alois hned podle hlasu
poznal, poprvé. Mimo slepce nebylo ani živé duše. Den den přivedla sem stará,
žena, posluhovačka Františku ráno sedmé zase pro
něho přišla. Byla to
populárni noční krčma, která dostala svoje jméno heral
dickém odznaku, zeleně natřeném vytesaném obdélníkovém
pískovci, zazděném stěny tmavého průjezdu.
Hezký pravidelný její obličej zohyzděn byl hluboko čela,
zapadajícím vlasovým zástřihem její hezké oči, vpadlé ?
zamžené, namodralým silně naběhlým pruhem, němž
svítily drobninké, jako zapocené krupičky. Myška vlasech kre-
dencké povytáhla hlavičku její družky klícce pobíhaly
jako šidla kouta kouta. Slepec vyhrával písničku za
písničkou jednu smutnější než druhou.
vykoukla výklenkem hodně vysokým hlasem, aby pře
křičela harmoniku, zadiškantovala: >Pane Alois jste
si jistojistě vzpomněl holčičky. Příchozí, mladý muž asi šestadvacetiletý, modrou
bluzou ramenatém těle, poručil láhev piva zvědavě
se začal kolem sebe rozhlížeti.
Slečinka dočítala poslední inserát, sáhla vlasů,,
vzala myšku hrsti, zlíbala celém těle, povzdechla si,.
Pan Alois najednou natáhl ruku zeleném ranci, vy
táhl něho harmoniku začal hráti. lokále se
zakyslým vzduchem hořel jediný, polovice přitažený ply
nový plamen. hry vešla krčmy
s křiklavě rudou šálou kolem hl^vy asi dvacetiletá holčice
statné, hezké štíhlé postavy pružného, svižného kroku. Večer dostávala litr slivek piva ráno
koflík kávy rohlíkem. Tak chodilo pravidelností ho
dinovou celých dvanáct roků nikomu ani snu ne
napadlo, mohlo někdy změnit. zeleného
erbu< říkávalo tehdy, dokud ještě bývala slušná
hospůdka, kam scházeli josefovští kramáři řemeslníci;,
pak proměněna hospůdka noční krčmu, rána otevřenou,
do kouta usedl slepec harmonikou pelech dostal nové
jméno: pana Aloisa<.*
Harmonikár pokývl vyhrával asi hodinu
