Slepec vyhrával písničku za
písničkou jednu smutnější než druhou. lokále se
zakyslým vzduchem hořel jediný, polovice přitažený ply
nový plamen. Pan Alois hned podle hlasu
poznal, poprvé. kuchyně přišel starý,
asi šedesátiletý číšník, němž bylo znáti, kdesi koutku
vyspával. Děvče přehodilo
šálu věšák, strhlo sebe černou jupku kožíškovým
límcem, usedlo stůl drsným hlasem, chraplavým spíše
chlapeckým než ženským, pozdravilo: >Servus, pane Alois*.
Číšník potutelně usmál kredenckou šouraje se
do předu lokálu, aby rozsvítil, škodolibě smál vousů. Přišel první
host, slepec dohrál upíraje celý obličej místa, kde ne
známý zasedl, hádal, kdo asi přišel. Myška vlasech kre-
dencké povytáhla hlavičku její družky klícce pobíhaly
jako šidla kouta kouta. Mimo slepce nebylo ani živé duše.. Večer dostávala litr slivek piva ráno
koflík kávy rohlíkem.
. zeleného
erbu< říkávalo tehdy, dokud ještě bývala slušná
hospůdka, kam scházeli josefovští kramáři řemeslníci;,
pak proměněna hospůdka noční krčmu, rána otevřenou,
do kouta usedl slepec harmonikou pelech dostal nové
jméno: pana Aloisa<.
vykoukla výklenkem hodně vysokým hlasem, aby pře
křičela harmoniku, zadiškantovala: >Pane Alois jste
si jistojistě vzpomněl holčičky. Tak chodilo pravidelností ho
dinovou celých dvanáct roků nikomu ani snu ne
napadlo, mohlo někdy změnit. Vzal ruky harmoniku bez,
pobídky zahrál písničku táhlou, uplakanou melodií: >Já jsem
malý mysliveček, sotva flintu nesu*. hry vešla krčmy
s křiklavě rudou šálou kolem hl^vy asi dvacetiletá holčice
statné, hezké štíhlé postavy pružného, svižného kroku.
Pan Alois najednou natáhl ruku zeleném ranci, vy
táhl něho harmoniku začal hráti. Příchozí, mladý muž asi šestadvacetiletý, modrou
bluzou ramenatém těle, poručil láhev piva zvědavě
se začal kolem sebe rozhlížeti. Den den přivedla sem stará,
žena, posluhovačka Františku ráno sedmé zase pro
něho přišla.
Hezký pravidelný její obličej zohyzděn byl hluboko čela,
zapadajícím vlasovým zástřihem její hezké oči, vpadlé ?
zamžené, namodralým silně naběhlým pruhem, němž
svítily drobninké, jako zapocené krupičky.
Slečinka dočítala poslední inserát, sáhla vlasů,,
vzala myšku hrsti, zlíbala celém těle, povzdechla si,. Byla to
populárni noční krčma, která dostala svoje jméno heral
dickém odznaku, zeleně natřeném vytesaném obdélníkovém
pískovci, zazděném stěny tmavého průjezdu.*
Harmonikár pokývl vyhrával asi hodinu.452 kronbauer:
Bylo podzim desáté hodině večerní
