‘ Jemináčku musíme udělat zrovinka tak to
tam bude vytištěno, jako když jsme tuhle vybírali děti
po těch zabitých hornících. Matildy Poklasné pro siroty Pobřežní
uiice. Slečinka
zamnula radostí vyhublýma rukama, jež šustily, jako když
se papír překládá celou odevzdaností malé svojí dušičky
pustila čtení románů, vytáhnuvši napřed malý lístek,
na kterém měla napsané slovo včerejšího pokračování.Pane Alois víte vybírejte dnes ty
děti zítra ráno pošleme těch novin. <
Předčítatelka vyklonila hlavu výklenku zvolala na
člověka, jenž seděl koutě lokálu hlavou zemi sklo
něnou: .«
. bude něco,
až tam bude státi černé bílém: ,Hosté zeleného erbu«
vybrali při koncertu slepce varhaníka pana Aloisa tolik a
tolik popud sl.Třeba, můžeme udělat,* souhlasil pan Alois, ale
zdálo se, jakoby nemyslel ani to, právě řekl.
Kredencká znovu založila hlavu rukou, pohodlně se
rozložila nad novinami ještě jednou odzpívala lokálku od
nadpisu poslední věty. Když dočtla, vystrčily zase
svůj hubený ostrý obličej výklenku zvolala svého
posluchače: .«
»Ba je, člověka srdce chytne slečinko, přečtou
mi ještě jednou zahovoril muž dojatým měkkým
hlasem. Jsou dvě
zdravé, vyvinuté roztomilé holčičky Andulce právě
šest roků, starší Evička dokončuje dvanáctý. Kdo byl blíže povšiml malé
hlavičky kredencké, obtíženou skutečně neobyčejnou nád
herou kaštanových vlasů, byl poznal, bílé nich
není růže, nýbrž bílá myška, která tam hověla jako pe
řinkách. Domovník Pobřežní ulice,
sám chuďas, vzal ruku dovedl sobě domů, aby
jim dal prozatím přístřeší nějaké sousto. Kdo chtěl
vykonáti skutek lásky bližnímu, přijď, podívej ně,
nelituj zacházky ztracené neznámé uličky vyhledej
číslo 328, vezmi jednu nebo druhou své domácnosti a
nemáŠ-li vlastních dítek, vychovej sirotě věrnou, oddanou
a vděčnou duši.
Chvílemi ustala čtení usmála prayo malé klícce,
z které pokukovalo asi šest párů vodnatě červených
očí sněhově bílých myšek. Bylo škoda, věčná škoda těch hezounkých
a roztomilých sirot, aby hned úsvitu svého neporušeného
mládí zapadly kalu mravní zhouby.•OSLEPL DRUHÉ 451
politovali jich, ale šli dále všichni hřbitově byli,
odcházeli zaujati svým vlastním zármutkem svou vlastní
bolestí soucit jejich nepomohl, neulevil nepodal malým
opuštěncům pomocnou ruku.
.To smutné čtení, viďte, pane Alois
