Dle Tolstého žijí lidé světě
ovšem také jako jedinci, ale žijí pro blaho druhých jedinců
a tento cíl může uskutečnit! jen, když žijí jako jedinci. to
jest konečný výsledek altruismu Tolstého.
K individualismu svému dospívá Tolstoj popřením socialismu,
poněvadž tento idei mravnosti odporuje.
II.
Nazývá-li Tolstoj individualistou, jest tomu dobře
rozuměti. potom zní asi takto:
>Hled své potřeby redukovati míru nejmenší.STUDIE TOLSTÉM. Onen první jest názor dítěte hrubého,
necivilisovaného člověka; tento druhý jest poměr uznávaný
kulturními národy starověkými novověkými, ženou, jež
obětuje své blaho prospěch své rodiny, vlastencem, jenž
život svůj dává pro dobro vlasti, jest poměr zv.
Poměr člověka světu ostatnímu býval určován dvojím
způsobem. Výkvětem tohoto indivi
dualismu jest učení Stimerovo, dle něhož člověk Jediný,
jest bohem neuznávajícím nic mimo sebe, ideálem jeho —
moc. na
cionalismu patriotismu (židé jako vyvolený národ, stát),
kde jednotlivci nebo celé společnosti (vojsko) obětují
ve prospěch většího celku (rodiny, obce, kmene, národa,
♦ Mimochodem podotýkáme, jiných bodech posuzuje Stín
učeni Tolstého nepřesně nesprávně. Takovým individualistou ovšem Tolstoj není; jeho
pojem něco docela jiného. 419
třeba příkaz onen vymezit záporně.
.< Čím méně
máš sám potřeb, tím více můžeš pracovat sloužit jiným. Bud tak, stanoveno cílem života člověkova
osobní blaho jeho samého, bud tak, uznáno cíl života
blaho jakési společnosti, skupiny lidí (rodiny, státu, lidstva)
a podřízeno osobní blaho jednotlivcovo blahu této spo
lečnosti jakožto celku. Totéž platí Dru Nejedlém,
jehož článek Jasné Poljaně« ukazuje zřejmě, není dosud zbytečná
psát učení Tolstého.
Individualism, anarchism, kosmopolitism. Říká-li Stín Historii literatury ruské, že
učení Tolstého vychází dvou protivných pólů, uzná
vání individuálnosti zároveň zavrhování individua, dovolu
jeme tvrditi, učení Tolstého nepochopil* Rozhodně
není Tolstoj takovým individualistou, uznával jen osob
nost jedince jakožto sobeckou bytost, která žije jenom proto,
aby zjednala nejvíce blaha osobního, nehledíc tomu,
trpí-li tím blaho jiných nic. individualism pračlověka,
individualism sobecký, pohanský.
Ona ,nejmenší míra‘ není sice také nic absolutního, pevného,
ale srovnáváním lze pro každý případ snáze určití
