Tolstoj této theorii ovšem důsledný kraj
nosti, neboť kdyby sebe menší rozdíl připustil, byla po
sice jeho ztracena.
Juž vzdychá, slzíc sametu
má loutka tiché Perúce.
A pláče vše slzách smývá,
svým štěstím příliš trpící . Mimo musíme vytknouti celé této argumentaci
nepřesnost odlišování blaha tělesného osobního.
.
Pak oba zmizí Ticho padá,
řad dětí oči vyvalí . Matka má
dle něho př. milovat právě tak vraha svého dítěte jako
dítě samo.
Extrémní postavení Tolstého vidíme také toho, na
prosto zavrhuje rozlišování lidí vzhledem lásce. Vždyť
i činností altruistickou zjednává blaho osobní, by
bylo dle Tolstého blaho nepravé.
Jen Kašpar, jak obyčejem,
svou metá nebi čepici .«
(A podobnými nejasnostmi
mu hrůzu chvíle usnadní.)
Než může mluviti nějakém blahu lidském, jež by
se nevztahovalo osobnosti člověka? Vždyť slast ply
noucí činnosti altruistické slast jenom osobní, neboť jinak
pojem slasti (tak jako strasti) rozplývá neurčitou mlho
vinu.
Tož pláčou všecky fraucimory
i účastníci průvodu,
však mlaskání dvou milujících
zde není slyšet pro vodu. Extrém nezná kompromisu, jest neúprosný. (DáUí..)
*
Ta historie proti jiným
je vlastenecky kožená,
jde pod dozorem maminčiným
prát řece dívka Božena.
Studie Jolstém.
Tam s‘muluje cudné zpěvy
má loutka kyvem čelistí
a pere jen pranic neví,
že přicházejí statisti.
Vždyť, než jsme počli kariéru,
též takle jsme dívali!!
*
*
Tu řeka šumí (kdo chce slyšet)
i modrý les ruce .
A stará matka podál vidí
vše pozorností šakala,
být trochu lidské ústrojnosti,
dle sil svých teď plakala. Proč jej odsuzuje?
Proto, základ jeho egoism. Jen statisty bylo,
ty panna sotva přeletí,
však zůstane zrakem viset
na sametovém knížeti.STUDIE TOLSTÉM.
Altruism Tolstého dospívá týchž konců jako pesimism
Schopenhaurův, jejž Tolstoj odsuzuje.
. Konečně nutný důsledek
altruismu sebevražda —je zřejmý spojuje-li přes to
s tímto pojmem pojem štěstí, nejlépe bylo, aby lidstvo
co nejdříve příčinou svého štěstí položilo hrobu...
Když láskou plá, téměř vidět
i neživém dřevíčku,
mé kníže celé sametové
jde vymáhat hubičku.
JAN OPOLSKÝ. Ale vyhnouti důsledkům
extrému nelze tím, postavíme extrém druhý. 417
Brrr, Fauste, máme Čís’ duši
dnes večer právo výsadní
