vzpomenu
jara, které zase přijde, listů květů, které zase vypučí, ptáků,
kteří vrátí. místo
..
Možno však, někdo jiný nebo sám jinou chvíli
zadívám tutéž krajinu tomtéž osvětlení.)
V malířství slavila nálada svůj vítězný vpád ještě dříve
než poesii. 397
Ale Tolstoj konečně sám připouští praví: Ale to
je buddhism, hotová nirvana! odpovídá tomu: >Ano,
pro zvíře pro člověka majícího cíl pouze blaho své
osobnosti vidoucího život pouze osobním životě znamená
to zřeknutí života, ale člověka přece osobní blaho není
pravým blahem. Stesk zavane duší. (Konce.
I první impresionismus, byť tlumočil subjektivní dojmy ma
lířovy, byl přece jen více méně objektivný, neboť celková
nálada obrazu závisela ne-li předmětu samého, tedy od
jiných zjevů zevnějších ním souvisejících, totiž jeho osvět
lení, průhlednosti nebo kalnosti ovzduší, které jej obklopuje
atd. Kdežto příklad prací starých krajinářů
dalo mluviti náladě jen tom smyslu, určitá kra
jina (vzbuzuje) určitou, tradicionelní náladu: pustá rovina
smutnou, skalní rokle ponurou, luční pramen laškovnou, lesní
tůně snivou dokázali pleinairisté, jistém osvětlení
mohou propasti usmívat, stojaté vody výskat kvetoucí
louky plakat. nejprostší Ind, stojící leta jedné
noze jménu nedbání osobního blaha pro nirvánu, ne
srovnatelně šťastnější nežli zdivočilí, zhovadilí lidé naší sou
dobé evropské společnosti, lítající železnicích při elek
trickém světle ukazující všemu světu odiv svůj zvířecký
stav.
Zadívám alej stromů zasněžených polích, zdviha
jící holé větve bělavé obloze.STUDIE TOLSTÉM. Vidím
příšerné dvojstupy černých koster rozestavené obrovské
kryptě; odnáším duši obraz >Smutek Zimy<..<
Příště dále.
J'Iálada noVém umění. Malíř uvědomil, nálada krajinky nemění jen
těmito zevnějšími vlivy, nýbrž také dle toho, je-li světlem
zalita, mlhami zatopena, šerem pozastřena duše pozorovatelova. Ale kromě tělesného blaha ještě jiné, které tím
větší, čím více zříkáme blaha tělesné bytosti. Vzpomínka vyvolá paral-
lelu; vzpomenu vlastního jara, které sklonu zimy,
jež dříve později nastane.
Ale ani tomto stanovisku nemohl malíř zastavíti. Naděje zamává křídly nitru . Vzpomenu listů květů, jež
se nich pojily houpavé koruny, ptáků, kteří nich zpí
vali, včel, které kolem nich vířily
