J HOFFER. Štěstí ještě, prázdninách bude musiti ně
jaké rozhodnutí státi naší tenorové otázce! Výborným vý
konem, jedním nejlepších, něž pamatuji, byla Carmen
paní Veverkové silným sklonem naturalistickému pojetí ci
kánky Meriméeovy značnou výrazností srozumitelného Če
ského slova, čemž zvláště lze vítati sympatický pokrok proti
dřívějšku. Vyprodaný
dům, šílení nadšených ctitelek, déšť květin, které pan Florjanský
s pietou sbíral, potlesk, věnce, kytice, červenobílé stuhy nápisy,
starý pan Florjanský trochu ohebnější češtinou prvních dvou
dějstvích, trochou dynamiky umírněnosti, gesty hrou ne
přirozenou, nižšími vysokými tóny bez velkého umění. Nádhernou
Libuší byla jako obyčejně paní Maturová Přemysl Benoniho
vynikal lahodou svého zpěvu, provanutého vroucím citem.DIVADLO. 381
vence, čemž sdělila správa divadelní, nejde reangažování
hosta, což možno jen povděkem vžiti vědomí. Kubátové jako Krasavě překážel značně malý pro úlohu tu
obsah hlubších tónů, jinak vedla jistě šťastně. Pan
Mařák zaměstnáván velmi rychlým postupem repertoiru páně
Burianově zpíval též Dona Joséa >Carmeně<.
Nově nastudovaná Smetanova »Libuše« sloužila jako úvod
k oslavným dnům Husovým.
Osobní změny obsazení přinesly lecos dobrého. Představení
samo bylo neobyčejně málo slavnostní nevynikající, jen dobré
provedení hudby Smetanovy nedovedlo vznítíti trochu jaré ná
lady, protože scházel ruch vzlet, mocný činitel působivosti. Aidu sl. Překotnost ta
kových snah, které něho přes noc nedostatku jiného chtějí
udělati hrdinného tenora, neměl jsem mysli, když doporučoval
jsem rozumnou methodu, při níž něm nalézti mohla
časem náhrada Buriana. Jak málo právě »Libuše< tomu
hodí, napsal minulém čísle již pan Krejčí. Jaké následky takové počínání
mohlo míti, pro máme právě >Carmeně« doklad výmluvný:
mohla něho nastoupiti nejen dočasná únava hlasu, nýbrž
i porušení jeho veliké škodě lyrických partií, které také musí
u nás zpívati. Kacerovské hosta již není třeba počítati: oba první
pokusy její svou výborností překvapující vedly trvalému svazku
jejímu naší operou. Do
třetice konečně slečna Hedy Feldenová jako Amneris Verdiově
>Aidě<, nevelikým uměleckým úspěchem, neboť ochablé svě
žesti jejího hlasu, který jako mezzo přesně definovati nedá,
přistupovalo stále sploštélé tvoření tonu, které neposloužilo če
skému slovu ještě nezvykle egyptsky stylisovaná hra lomených
pós.
. Pan Pollert
podal Lutoborův part srozumitelně, čímž získalo zřetelnosti
zvláště scéně před mohylou, ale podání jeho ještě příliš
dýše mládí pohyblivost místě vážné strnulejší stařeckosti;
sl
