umě
leckým napodobitelem zevnějšího světa, jenž pro něho zna
mená skutečnost.
Tento rozdíl vysvitne každému jasně srovnáním př. ne
pozoruje jistým úmyslem, nepátrá příčinách, neshledává
důkazů, nekoriguje své vise poznatky vědeckými. zná jediný skutečný svět a
tím svět jeho duše, jeho mikrokosmos.
A výsledek obou method vzhledem náladě? Při prvé vy
plývá nálada básnického díla předmětu samého, jenž pů
sobí jakoby přímo čtenáře; při druhé vznikla duši
básníka, jenž stojí mezi předmětem čtenářem, spolutvořila
jeho dílo. Obraz, který podává, býti pokud možno
věrnou, podrobnou, objektivní kopií přírody.<
* Realista vyličuje svůj předmět snaží po-
zorovati jej klidně vyličiti jej nestranně podrobně. Zachytí
svůj obraz jediném okamžiku, kdy jím byl uchvácen, a
tak, jak jevil tomto okamžiku, snaží jej podati.
. Svět zevnější není
pro něho více než obrazem vzniklým neznámých příčin na
sítnici jeho duše. Ale tato zkušenost šla
ještě dále. Pro symbolika impresionistu však zevnější
svět tohoto významu nemá. Zpozoroval, předmět, který jistém okamžiku
vzrušil, jiné chvíli působil naň mdle; jisté podrobnosti
vtírají určité náladě zraku, kdežto jindy unikají nepo
zorovány; obraz, zachycený jasné náladě, blíží obrazu
optimistově, náladě chmurné obrazu pesimistově. Seznal zkušenosti, tento obraz bývá
různým v-duši různých pozorovatelů; předmět, který jed
noho pozorovatele nadchnul, druhého zůstavuje chladným a
u třetího vzbudí posměch; pesimista hledá každém
objektu hlavně stinné stránky, optimista světlé dle toho
odnáší každý nich obraz jiný. Při oné nálada básníkovi prostředkem deskrip-
tivním, prostředkem objektivnímu vystižení zevnějšího
světa; při této prostředkem psychologickým, prostředkem
k osvětlení vlastní duše. Snaží
se, aby nepřehlédl žádného detailu, aby každý správně umistil
a aby neporušil celkového vzhledu vlastní fantasií, zvlášt
nostmi své vise.368 KAREL SCHEINPFLUG:
positivismu.
náladových básní prvních knih Sovových (Realistické sloky,
Květy intimních nálad, mého kraje) takovými čísly po
sledních děl téhož básníka (Vybouřené smutky, Ještě jednou
se vrátíme), nebo básní Pečenkových (Dojmy Páky) bá
sněmi Otakara Březiny. Jsa zvyklý míti zraky obráceny stále svého
nitra pozoroval, jeden týž předmět jeví jednomu a
témuž pozorovateli různě, dle toho, jaká jeho duši vládne
nálada.
* Viz článek Andréa Beauniera >Les Parnassiens les Symbo-
listes< únorovém svazku Mercuru France
